Až do 11. století byla Evropa Evropou benediktinského řádu. Můžeme hovořit maximálně o jeho různých podobách, reformách či zvyklostech. Na samém sklonku století se řeholní život rozrůstá o novou formu: cisterciácký řád. Zakladatel Robert z Molesme a další iniciátoři vzniku vzešli z benediktinských klášterů a stále odkazovali na Řeholi sv. Benedikta jako na základní kámen mnišství. Vytvořili však naprosto ojedinělé a stabilní klášterní společenství, které bylo dáváno za vzor. Odmítli veškeré doplňkové zvyklosti, které se na mnišství nachytaly a které mnichy vzdalovaly od ideálu kolektivní chudoby žité v odloučenosti od světa. Touha po jednotě, kterou prosazoval, měla být jednotou srdcí, nikoliv uniformitou.

Nový klášter s těmito ideály vznikl ve Francii na jaře roku 1098. Tohoto roku opustila skupina benediktinských mnichů pod vedením opata Roberta svůj klášter v Molesme a odešla o několik desítek kilometrů dál, kde v krajině u Dijonu založili nový klášter. Místo se nazývalo Cîteaux, latinsky Cistercium. Jednalo se v podstatě o založení nového benediktinského kláštera, kde měla být zachovávána všechna původní pravidla, jak je sv. Benedikt sepsal v Řeholi, a ne "vlažně a bez nadšení" jako v Molesme. Robert ani jeho spolubratři neuvažovali o vzniku nového řádu, šlo jim z počátku o nápravu stávající komunity i za cenu reformy jen její odnože v odlehlém místě. Místo nebylo vybráno náhodně, opat Robert získal pozemek u Dijonu od svého příbuzného vikomta. Založení nového kláštera měl navíc schválené od lyonského arcibiskupa.

Po několika měsících přiměl papež opata Roberta k návratu do jeho původního kláštera Molesme, jak si to přála tamní komunita, jeho spolubratři mohli v Cîteaux zůstat. Novým opatem se stal Alberich (do 1109), po jeho smrti Štěpán (Etienné) Harding, oba přišlí s Robertem z Molesme. Za Albericha došlo nejen ke změně hábitu černého, který nosí benediktini, na světlý nebarvený, ale také k formálnímu uznání Cîteaux papežem Pascalem II. roku 1100. Papež pod trestem exkomunikace zakázal všem osobám "obtěžovat a znepokojovat obyvatele Nového kláštera".

Už to vypadalo, že cisterciácká idea zanikne ještě v kolébce, na dveře dosud nezaklepal žádný zájemce o přísný řeholní život. To se změnilo na jaře roku 1113, skupinka mladíků vedená Bernardem požádala o vstup do kláštera. Bernard (později nazývaný z Clairvaux) navíc vyrostl v jednu z nejvýraznějších postav cisterciáckému řádu, jeho další vývoj velmi ovlivnil svými asketickými požadavky i estetickým cítěním. Stejně jako není možné upírat sv. Bernardovi jeho zásluhy, nelze přehlížet to, že Bernard vlastně strávil více času mimo klášter než v něm. Dost se tím prohřešil proti snaze cisterciáků nezasahovat do vnějšího dění, do politiky světské ani církevní. Sv. Bernard se mimo jiné stal hlasatelem druhé křížové výpravy a měl vliv na papežskou politiku, protože na papežském stolci se ocitl jeden z jeho žáků. Dodnes se dochovalo neskutečné množství jeho spisů, dopisů, kázání a jiných písemných památek. Mimo jiné řehole templářského řádu.

Za Štěpána Hardinga získává nové obrysy nejen klášter jako takový (provizorní chatrče se měnily v pevné stavby), ale i organizační struktura. Štěpán býval označován za hlavního autora textu Carta caritatis (Charta křesťanské lásky), ten však svoji ucelenou podobu získal až po několikaleté práci. Nicméně její základy již zřejmě mohl spolu s dalšími ranými texty schválit roku 1119 papež Kalixt II. Zde bylo mimo jiné rozpracováno, jakým způsobem budou vznikat nové kláštery, k čemuž od roku 1113 v hojné míře začalo docházet. V rychlém sledu za sebou byla založena opatství La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond. Ta se spolu se Cîteaux stala nejdůležitějšími řádovými domy, tzv. protoopatstvími. Z nich byly zakládány další kláštery. V té době se také přestává užívat pro novou reformu označení Nový klášter, které bylo zprvu jen pro Cîteaux a hovoří se o novém řádu, nazvaného podle místa vzniku cisterciácký.