Cisterciáci, a zejména ti plaští, byli proslulí svou schopností účelně hospodařit s vodou a využívat ji s mimořádnou efektivitou. Již od středověku budovali u klášterních domů důmyslné vodní systémy, které nejen zásobovaly jednotlivé budovy, ale zároveň sloužily k odvodňování i odvádění odpadu. Hlavní osou těchto soustav býval průtočný kanál napojený na blízkou řeku, potok či rybník. V plaském klášteře se dochoval výjimečně propracovaný a rozsáhlý barokní vodní systém, jehož klíčovou součástí je páteřní, téměř 200 metrů dlouhá tzv. Královská štola. Ta zde plnila zásadní úlohu v odvodnění základů konventu a odvádění odpadních vod celého klášterního areálu.

Královská štola začíná u bývalého klášterního pivovaru, kde se odděluje od řeky Střely. V první části sloužila jako náhon pro mlýnská kola a katr. Dále pokračuje pod budovu konventu, odkud odvádí nejen přebytečnou vodu od konventních základů, ale také srážkovou vodu a kdysi i odpad z latrín. Následně se obloukovitě stáčí a ústí zpět do řeky.

Nedílnou součástí systému odvodnění byly klášterní latríny – prevéty, situované v nemocničním křídle konventu přímo nad Královskou štolou. Celým křídlem prochází svislá šachta, do níž jsou prevéty v jednotlivých patrech konzolově vysazeny a střídavě předsunuty.

Záchodové kobky měly jednoduché vybavení – kromě samotného dřevěného sedadla obsahovaly pouze malý výklenek na svíčku, která zajišťovala potřebné osvětlení. Naproti prevétům byly umístěny pisoáry či výlevky, napojené na stejnou odvodní štolu. O efektivní odvětrávání se staral systém větracích průduchů v klenbě každé kobky, které odváděly vzduch do společné šachty vedoucí až nad střechu konventu. Díky komínovému efektu tak vznikalo přirozené proudění vzduchu, jež odvádělo zápach pryč z budovy.

Stabilita a dlouhodobá udržitelnost Santiniho konventu závisí na pečlivě promyšleném souboru technických řešení. Klíčovou roli hrají systémy regulující vlhkost a teplotu. Unikátně dochovaný systém barokních dubových pilot, roštu a na něj navázaný vodní systém chrání základy budovy. Přítomnost vody v základech ale zároveň zvyšuje potřebu účinného větrání. Kvůli kontrolním vodním zrcadlům v přízemí je objekt vystaven vzdušné vlhkosti více než běžné stavby. Proto bylo nezbytné vytvořit větrací mechanismus pro stabilizaci vnitřního klimatu, aby budova mohla dlouhodobě odolávat náročným podmínkám.

Významnou úlohu v něm sehrává rajský dvůr. Ten byl uměle navýšen o 3,5 metru nad okolní terén. Tím se nejen překryly zbytky původního konventu, ale zároveň se díky tomu předešlo problémům s nízko položeným, trvale zastíněným a vlhkým rajským dvorem. Pod vysokou vrstvou zeminy se skrývá podzemní chodba, tzv. vzdušník. Ta je vybudována z lomového kamene a je zaklenuta čtvrtkruhovou klenbou. Prochází za vnitřní zdí konventu po celém obvodu rajského dvora. Chodba umožňuje vysoušet nosné zdi kontinuálním prouděním vzduchu. 

Kromě větrací funkce plní chodba i funkci tepelné regulace budovy. Navýšený terén rajského dvora funguje jako velká akumulační kamna. V létě slunce ohřívá půdu na rajském dvoře a ta pak zůstává vyhřátá ještě do hlubokého podzimu. Teplo z půdy ohřívá vzduch ve vzdušníku a tento ohřátý vzduch pak putuje skrze otvory v okenních parapetech do ambitu. Systém tak funguje jako automatické přitápění a pomáhá chránit budovu před promrzáním. 

Uvedený systém je založen na základních fyzikálních principech, které se ve stavitelství používaly po staletí. Kláštery, mohutně přestavované na přelomu 17. a 18. století, však přišly s celou řadou důmyslných řešení. Odvětrávání zdiva pomocí rozsáhlých systémů štol se dochovalo do určité míry například v klášteře v Teplé nebo v Břevnově. Promyšlené propojení vzdušného a vodního systému v plaském klášteře je však (minimálně svým rozsahem) výjimečné.

Spojení mezi jednotlivými patry mohutné budovy plaského konventu zajišťovalo několik schodišť lišících se funkcí i konstrukcí. Dvě velká reprezentativní schodiště, v baroku nazývaná létající, jsou umístěna naproti sobě v ambitu, ve vystupujících částech budovy připomínajících prosklené schodišťové věže. Pod nimi vodní zrcadla ukazují aktuální hladinu podzemní vody, na níž závisí stabilita celého konventu.

Vedle těchto dominantních vertikálních propojení se v bočních křídlech nacházejí také dvě menší samonosné točitá schodiště, které navazují na barokní tradici vřetenových schodišť běžně využívaných pro služební komunikaci v zámcích a palácích. Jedno z nich bylo dokončeno i s malířskou výzdobou. Klenbu nad schodištěm v nemocničním křídle zdobí freska zobrazující boj archanděla Michaela s drakem a padlými anděly – motiv inspirovaný biblickou knihou Zjevení Janovo. Druhé točité zcela nedokončené schodiště má prostor pro malbu jen předpřipravený.

Santiniho schodiště nejsou jen estetickým či symbolickým prvkem. Kromě své vizuální působivosti mají také významnou technickou funkci. Absence středového pilíře vytváří rozsáhlou vzduchovou šachtu, která umožňuje efektivní větrání a zároveň pomáhá regulovat teplotu uvnitř budovy. Moderní měření potvrdila, že tento systém funguje nejlépe skrze takzvaný obrácený komínový efekt. Proudění vzduchu se spouští otevřením oken ve druhém patře – vzduch je vtahován dovnitř, postupně se ochlazuje, stává se těžším a klesá vzduchovou šachtou až do přízemí. Zde absorbuje vlhkost z vodních zrcadel a nakonec budovu opouští otevřenými dveřmi. Tento přirozený ventilační mechanismus nejenže pomáhá snižovat vlhkost, ale také zajišťuje rovnoměrnější prohřívání prostoru.

Santini nebyl jediným architektem, který s takovými prvky pracoval. V 16. století přinesl motiv šnekovitého schodiště do raně novověké architektury Andrea Palladio. Santini se těmito konstrukcemi inspiroval, ale místo prosté reprodukce historických vzorů je vždy přetvářel podle vlastních představ a potřeb konkrétní stavby. Zatímco inspirace točitými schodišti pochází zřejmě z Itálie, velká reprezentační visutá schodiště v ambitu odkazují spíše na francouzskou palácovou architekturu 17. a 18. století. Santini se od těchto vzorů odlišuje volbou materiálů. Namísto kamene zvolil v Plasích kombinaci dřeva a štuku, čímž se zřejmě přizpůsobil místním podmínkám. Vzhledem k přímým vazbám cisterciáků na Francii a doloženému zájmu o francouzský jazyk v plaském klášteře je tato inspirace zcela přirozená.

Historie plaského kláštera je neodmyslitelně spjata s osobnostmi jeho opatů a jejich symbolikou, která se projevovala zejména v jejich erbech a osobních znameních. Eugen Tyttl vybral do svého znaku písmeno T propletené s číslicí 2, čímž chtěl vyjádřit návaznost na svého předchůdce, významného opata Ondřeje Trojera. Ten se výrazně zasloužil o rozvoj klášterního panství, přestavbu opatského areálu a jeho novou urbanistickou koncepci. Působil i jako poradce císaře Leopolda I. v církevní politice. Jeden z klášterních kronikářů zaznamenal, že císař po Trojerově smrti při volbě nového opata vyjádřil přání, aby klášter vedl „druhý Trojer“. Tyttl se tímto symbolem k předchůdci přihlásil a dal najevo, že hodlá pokračovat v jeho odkazu.

A skutečně – Eugen Tyttl se stal klíčovou postavou dějin plaského kláštera. Největším stavebním projektem jeho éry byla výstavba monumentální budovy konventu. Tyttl však stavbu za svého života zcela nedokončil. Na jeho práci navázal další opat Celestin Stoy, který u konventu dokončil především kapitulní síň s lucernou, která se stala dominantou klášterního areálu. Na její vrchol byl umístěno znamení Tyttlova znaku, které lze z jedné strany číst jako „2T“ a z druhé jako iniciály „ET“.

Písmeno E zde bylo zpodobněno ve formě hada, což přináší další vrstvu symboliky. Jeho význam je třeba hledat v biblických příbězích, zejména v Mojžíšově měděném hadovi. Podle Starého zákona byli Izraelité během putování pouští trestáni za reptání proti Bohu jedovatými hady. Mojžíš se za svůj lid přimluvil, a Hospodin mu přikázal vztyčit na holi měděného hada – každý, kdo na něj pohlédl, byl zázračně uzdraven.

Tento symbol Boží ochrany byl v klášteře interpretován podobně. Víme to díky dokumentu Brevis Consignatio, nalezenému v makovici kapitulní síně při požáru v roce 1894. Text klade Mojžíšova hada do přímé souvislosti s hadem na kupoli kapitulní síně, který byl vnímán jako ochranný symbol, připomínající Boží milost a péči.

Když Celestin Stoy převzal vedení kláštera, zvolil si do svého znaku postavu Jozueho, Mojžíšova následníka. Jozue byl biblickou postavou, která dovedla izraelský lid do Země zaslíbené – dokončil úkol, který Mojžíš započal. Tím byla vytvořena symbolická kontinuita: had představoval Mojžíše a ochranu, zatímco Jozue přinášel odpovědnost za dokončení díla.

“Především a zvláště se musí věnovat péče nemocným. Slouží se jim tak, jako by se skutečně sloužilo Kristu.” Slova z Benediktovy řehole vystihují podstatu mnišství, které od svých počátků zahrnovalo péči o nemocné, staré bratry i poutníky. Součástí této starosti byla výroba léčiv v klášterních lékárnách, jež vznikaly při nemocnicích a jsou doloženy už od raného středověku. Největší rozmach řádového lékárenství však přišel v 17. a 18. století. 

Barokní lékárny, stejně jako celé kláštery cisterciáků, se okolnímu světu otevíraly mnohem více než jejich středověcí předchůdci. Lékárny se postupně stávaly veřejnými, aby kromě léčby bratří a poutníků nabízely léky široké veřejnosti. Některé z nich dokonce vyráběly vlastní speciality. Ve Vyšším Brodě si proslulost získal Šumavský balzám, u premonstrátů v Teplé to byly Tepelské soli. Plaský klášter přispěl do tohoto výčtu svou unikátní specialitou – Plaským práškem, jehož složení zůstávalo po dlouhou dobu střeženým tajemstvím.

Zachovalo se málo popisů tohoto léku - topograf Jaroslav Schaller jej charakterizuje jako tak slavný, že nepotřebuje rozsáhlé představení. Přesto: Vynálezcem prášku byl páter Lucas Martin Gottlieb, podle klášterních záznamů narozený roku 1716 v Einsiedlu nedaleko Chebu. Ve 24 letech se stal laickým bratrem, teprve mnohem později přijal řeholní sliby. Celý život zasvětil lékárenství, chemii a lékařství.

V moderně vybavené lékárenské laboratoři v plaském klášteře Gottlieb nejspíš dlouhé roky experimentoval. Výsledkem jeho práce byl bílý minerální prášek prodávaný pod názvem Plaský prášek. Prodával se nejen přímo v klášteře, ale i v klášterním domě v Praze.

Co tento lék léčil, přibližuje osmistránkový leták nalezený v budově konventu roku 1945. Zřejmě ho sepsal sám Gottlieb. V textu pečlivě vyjmenovává množství tělesných i duševních obtíží, proti kterým byl prášek určen – od nevolnosti, bolesti hlavy po hysterii a hypochondrii. Především však sloužil při žaludečních a střevních potížích. Jeho hlavní účinek spočíval v působení jako laxativum – podporoval trávení a usnadňoval plynulý odchod obsahu žaludku a střev. Přesné složení si však Gottlieb pečlivě střežil.

Otázkou složení se zabývali už jeho současníci. Prášek nebyl jako většina žaludečních léků hořký. Výběrčí daní Johann Kühlig zkoumal Plaský prášek v 60. letech 18. století. Na základě analýz dospěl k závěru, že hlavní složkou prášku jsou hořečnaté minerální soli.

Plaský prášek si získal popularitu nejen v Čechách, ale i v Rakousku, Uhrách a ve Svaté říši římské. Ani zrušení kláštera jeho výrobu nezastavilo. Státní úředníci spravující plaské panství po odchodu mnichů jej zřejmě považovali za natolik výnosný a užitečný, že v jeho produkci pokračovali. Do deníku si to zapsal Jan Quirin Jahn, který opatství navštívil roku 1797. Zastihl zde stále funkční lékárnu.

Podle klášterního kronikáře byla kaple vysvěcena roku 1265. V jejím přízemí, zasvěcenému sv. Václavovi, se dodnes zachovaly fresky ze 13. století. Zasvěcení patronu české země a rodu Přemyslovců zřejmě souviselo se zeměpanským založením kláštera. Spodní patro kaple mělo nejspíš souvislost s někdejším klášterní nemocnicí. Horní světlejší a prostornější patro, pravděpodobně soukromá modlitebna panovníka, bylo zasvěcené svaté Máří Magdaléně. 

Raně gotická kaple je jedním z mála viditelných dochovaných pozůstatků středověkého kláštera, který jinak téměř zanikl pod náporem barokních přestaveb. Její existence dokládá starobylý původ a význam kláštera a jeho úzké vazby na panovnický dvůr. A právě její historická hodnota byla zřejmě důvodem, proč se opat Ondřej Trojer s architektem Jean Baptistou Matheyem rozhodli kapli zachovat, a na konci 17. století ji zdůraznit hodinovou věží a obestavět sýpkami. Sýpky nebyly v této době jen hospodářskými budovami, ale také symboly bohatství a významu stavitele. To, že se začalo se zásadní barokní přestavbou sýpek téměř vzápětí po přestavbách kostela, může úzce souviset s mottem řehole sv. Benedikta „Ora et labora – Modli se [kostel] a pracuj [sýpka]“.

Inspirací pro plaskou královskou svatyni mohly být francouzské patrové kaple, zejména slavná pařížská Sainte-Chapelle. Dvoupatrové sakrální stavby jsou v českém prostředí poměrně vzácné, přesto najdeme jednu z mála paralel v kapli Andělů strážných ve Zlaté Koruně. Je možné, že obě jsou zmenšenými královskými variantami pařížské Sainte-Chapelle. 

Nejde přitom o typickou ukázku cisterciácké architektury. I zlatokorunský klášter byl úzce spjat s panovnickou dynastií. Lze tedy předpokládat, že inspirace pro vznik obou kaplí nevzešla z klášterních komunit, ale z okruhu panovnického dvora. Obě tak patří spíše do dvorského umění. Zatímco u plaské kaple se předpokládá, že sloužila jako soukromá modlitebna panovníka, u Zlaté Koruny se uvažuje o jejím využití k uchovávání vzácné relikvie, části trnové koruny. Ostatně i Sainte-Chapelle byla postavena jako svatyně pro uchování trnové koruny.

Jedním z významných přínosů plaského kláštera bylo objevení a přivedení talentovaného sochaře Matyáše Bernarda Brauna do Čech. Tento nadaný umělec pocházel z okolí rakouského cisterciáckého kláštera Stams. Právě skrze rozsáhlou síť cisterciáckých klášterů, jež si udržovaly úzké kontakty, se zřejmě Braun dostal až do Plas.

Za příchodem tohoto uměleckého génia stál prozíravý opat Eugen Tyttl, vášnivý znalec umění a patron mnoha významných architektů i výtvarníků své doby. Mladému Braunovi byla roku 1708 nejprve svěřena menší zakázka – dřevořezba Panny Marie Bolestné pod křížem. Tato drobná práce byla pravděpodobně zkouškou jeho talentu. Přesto šlo o mistrovské dílo, které původně zdobilo oltář konventního kostela a dnes je možné jej spatřit při prohlídce kláštera.

Na základě této práce získal prestižní zakázku na sousoší Sen/Zjevení sv. Luitgardy, které se stalo součástí reprezentace plaského kláštera na Karlově mostě v Praze. V té době se významné instituce předháněly v umístění co nejpůsobivější sochy na tento slavný most. Braun se inspiroval Berniniho Extází svaté Terezie a vytvořil jedno z nejvýznamnějších děl českého baroka. I s podstavcem téměř pětimetrové sousoší zachycuje mystický okamžik, kdy se svaté Luitgardě zdálo, že se Kristus odpoutal od kříže, objal ji a ona políbila jeho probodený bok. Opatovou inspirací pro výběr tématu mohla být kresba Jana Kryštofa Lišky, která se objevila v knize Cistercium-Bis-Tertium – díle oseckého mnicha Augustina Sartoria, kolegy a bývalého spolužáka Eugena Tyttla. (Opat se touto knihou nechal inspirovat i jinde, například při výzdobě kaple v Mladoticích.)

Spolupráce plaského kláštera s Braunem tímto nekončila. Umělec pro mnichy vytvořil další výjimečná díla, včetně dvou Ukřižování pro zimní a letní refektář konventu a jednoho sousoší Zvěstování pro proboštství v Týnici.

Plaský klášter v období svého největšího rozkvětu vlastnil nejen rozsáhlé panství kolem vlastního opatství, ale i několik strategicky umístěných městských rezidencí. Mezi nejvýznamnější patřila pražská sídla - blízko královského dvora a zemského sněmu byl takový dům téměř nezbytností. Přítomnost plaských cisterciáků v Praze lze vysledovat již od středověku, kdy vlastnili proboštství a vinice na Petříně (dodnes je pod Petřínem jejich připomínkou Plaská ulice). Ve 13. století navíc získali dům poblíž kostela sv. Jiljí na Starém Městě. Tento objekt byl výsledkem směny za vesnici Štěchovice a sloužil opatům a dalším mnichům, kteří se zde zdržovali například při jednáních s královským dvorem či při aktivitách spojených s cisterciáckým učením Bernardinem.

Během pozdního středověku klášter přišel nejen o svůj pražský dům, ale i o většinu ostatních majetků. Obnovení nastalo až po bitvě na Bílé hoře, kdy císař Ferdinand II. plaským cisterciákům vrátil velkou část původního panství. Součástí tohoto navrácení byl i pražský dům znovuzískaný díky staré smlouvě z roku 1288. Přesto však luxusní budova poblíž Staroměstského náměstí zůstala mnichům jen dočasně. Roku 1690 ji za 10 500 zlatých prodali jezuitům, kteří ji proměnili na součást Svatováclavského semináře. Místo toho získali cisterciáci menší dům na Novém Městě v tehdejší Široké ulici (dnešní Jungmannova 22).

Nově zakoupený dům měl své vlastní tajemství – stál na místě bývalého židovského hřbitova zrušeného v 15. století. Při přestavbě narazili mniši na lidské kosti, které připomínaly dávnou historii tohoto místa. Po úpravách se budova stala reprezentativním sídlem kláštera, které mnichům sloužilo až do roku 1785, kdy Josef II. zrušil jejich domovskou instituci. Následující rok byl dům prodán měšťanovi, který zde zřídil továrnu na knoflíky.

Dnešní podoba budovy už s klášterní minulostí příliš nesouvisí. Roku 1923 prošla radikální přestavbou podle projektu architekta Bohumíra Kozáka, při níž byla zvýšena o tři patra a dostala moderní kubistický ráz. Dnes je známá jako Husův dům a slouží Československé církvi evangelické.