Bývalé poutní místo a proboštství cisterciáckého kláštera v Plasích, který jej získal v roce 1230. Za opata Trojera roku 1699 bylo v Mariánské Týnici zřízeno proboštství. Následující opat Tyttl nechal podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichela postavit v sousedství starých budov zcela nový poutní areál. Dnes je areál veřejnosti přístupný jako Muzeum a galerie severního Plzeňska.

Původní kostelík u cisterciáckého špitálu poničený husitskými a lužickými válkami byl obnoven roku 1460, aby byl po zdejším zřízení proboštství plaského kláštera (1489/1492) upraven v duchu saské pozdní gotiky. Roku 1757 byl barokně upraven sousední dům proboštství. Dnes je filiální kostel sv. Máří Magdalény přístupný veřejnosti při pravidelných bohoslužbách.

Klášter založený na říčce Salačce přemyslovským moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem. Mniši z plaského opatství zde postavili kostel, jehož dispozice v mnohém odrážela vzor jejich domovského kláštera. Svou dnešní podobu a bohatou výzdobu získal v období vrcholného baroka na přelomu 17. a 18. století. Dnes je velehradská bazilika především významným poutním místem.

Klášter založený králem Přemyslem Otakarem II. na řece Vltavě s cílem uchovat vzácnou relikvii – trn z Kristovy koruny a zároveň vklínit se do držav mocného rodu Vítkovců. Opat Bohumír Bylanský zde založil pozoruhodnou moderní školu, rokokově upravil kostel i konvent a výrazně povznesl místní hospodářství. Dnes je klášter ve správě Národního památkového ústavu a je otevřen veřejnosti.

Cisterciácký klášter nezvykle umístění místo u řeky na úpatí Krušných hor. Díky hospodářsky zdatným opatům vzniklo na přelomu 17. a 18.  století v Oseku několik textilních manufaktur, pro jejichž potřeby byl upraven komplexní vodohospodářský systém. V roce 1950 byl klášter násilně zrušen komunistickým režimem, po roce 1989 se sem cisterciáci na čas vrátili.

Klášter na pomezí Čech a Moravy v srdci Českomoravské vrchoviny dosáhl největšího rozkvětu v první polovině 18. století za opata Václava Vejmluvy. Ve spolupráci s architektem Janem Blažejem Santinim-Aichelem vytvořil v opatství a jeho okolí rozsáhlý soubor sakrální i profánní architektury. Vrcholem této spolupráce je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

Opatství ve Vyšším Brodě nad Vltavou vzniklo jako rodová hrobka svých zakladatelů, mocného rodu Rožmberků. Nad soutokem potoka Menší Vltavice a Vltavy se tyčí středověký klášterní kostel s později přistavěnou ikonickou věží. Na rozdíl od většiny cisterciáckých klášterů nebyl Vyšší Brod zrušen a dnes je jediným fungujícím mužským cisterciáckým ústavem v českých zemích.

Mniši z Nového Dvora patřící k Řádu cisterciáků přísné observance (tzv. trapistům) dali vzniku zdejšímu opatství nad Bezděkovským a Úterským potokem v roce 2002. Kromě samotného kláštera je zde kostel, hostinský dům, prostory pro vzdělávání mladých mnichů, ošetřovna, či hřbitov. Klášter je obklopen dílnami a hospodářskými budovami, zahradami, pastvinami a lesy, kde mniši pracují.

Mimořádný středověký rozkvět nejstaršího cisterciáckého kláštera založeného u říčky Vrchlice umožnily bohaté zásoby stříbra v okolí. V baroku dal mladý Jan Blažej Santini-Aichel zdejšímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele i sousednímu dvoupodlažnímu hřbitovnímu kostelu Všech svatých s kostnicí pozoruhodnou barokně gotickou podobu.

Založením kláštera na soutoku Berounky a Vltavy se pozornost posledních Přemyslovců definitivně přesunula z Plas do míst, která Václav II. zamýšlel jako rodové pohřebiště. Svého druhého vrcholu dosáhl klášter v období baroka, kdy se stavba nového konventu stala prvním dílem mladého Santiniho. Stejně jako v Plasích se však ani zde nepodařilo ambiciózní projekt dokončit.

Opatství u řeky Úslavy vzniklo patrně krátce po založení Plas, když sem přišli mniši z bavorského Ebrachu. O jeho osudech je známo poměrně málo, protože husité klášter vypálili a v 16. století se zbylá komunita rozpadla. V dnešní vesnici Klášter se tak dochovaly jen fragmenty původních kamenných staveb a také pozůstatek klášterního vodního systému v podobě velkého rybníka.

Dnes již zaniklé opatství nad řekou Zábrdkou bylo osazeno mnichy z Plas už ve 12. století. Za jeho založením stáli Markvarticové, kteří zvolili místo s dřívějším benediktinským sídlem. Vyvýšená ostrožna, na níž klášter stál, totiž vůbec neodpovídá obvyklému umístění cisterciáckých klášterů v krajině. Po husitských válkách opatství zaniklo a od 19. století na jeho místě stojí pivovar.

Založení Klášterské Skalice nad řekou Výrovkou patří mezi poměrně pozdní cisterciácké fundace v Čechách. Její vznik podnítil mindenský biskup a podpořil jej král Karel IV. Na výstavbě tohoto politicky významného opatství se měl podílet i Matyáš z Arrasu. Klášter byl za husitských válek zničen a později přeměněn v hospic sedleckého kláštera. Po zrušení Sedlce začal chátrat.

Tento šlechtický klášter, založený u říčky Lutoninky jako dceřinný dům Velehradu, bývá někdy označován jako Smilheim podle jména svého zakladatele. V 15. století zanikl v období pro kláštery mimořádně nepříznivém. Na jeho troskách byl později vybudován zámek, do jehož zdiva byla část původních klášterních staveb začleněna, jak potvrdily novodobé průzkumy.

Téměř beze stopy zmizelo opatství Svaté Pole, které stálo v údolí říčky Dědiny na Královéhradecku. Zřejmě šlo o šlechtické založení z druhé poloviny 13. století, podřízené klášteru v Hradišti. Klášter nepřežil husitské války. Podle barokních pramenů byly tehdy ještě patrné zbytky kostela, dnes lze jeho přibližnou polohu určit už jen na základě archeologických nálezů.

V Mašťově v Dolním Poohří u říčky Dubé se na konci 12. století uskutečnil pokus o založení cisterciáckého kláštera. Místní velmož Milhost sem pozval mnichy z bavorského Waldsassenu, avšak už po několika letech musel konvent kvůli neshodám se zakladatelem místo opustit. Přesídlil proto do Oseka, kde nalezl oporu u rodu Hrabišiců. Klášter tak v Mašťově nakonec nevznikl.

Založení kláštera u Poděšínského potoka se datuje do 30. let 13. století. Mniši, kteří sem přišli z Oseka, začali budovat provizoria. Kvůli značné vzdálenosti od mateřského kláštera a špatnému materiálnímu zabezpečení komunity se však po pár letech vrátili zpět do Oseka. Až o dvě desetiletí později se pokus o fundaci cisterciáckého kláštera podařil v blízkém Žďáru nad Sázavou.

Výstavba ženského kláštera založeného královnou Konstancií Uherskou na soutoku Svratky a Loučky dala vzniknout bohatému románsko-gotickému areálu, který se do svého zrušení během josefínských reforem rozrostl o mnoho barokních budov. Na rozdíl od většiny cisterciáckých domů však byl klášter na počátku 20. století obnoven a dnes v něm působí komunita cisterciaček.

Klášter v Pohledu u řeky Sázavy vznikl v 60. letech 13. století z iniciativy skupiny šlechtičen, které se záhy po založení staly členkami nového konventu. Podřízen byl mateřskému klášteru v Sedlci. Na barokní přestavbě se podílel i Jan Blažej Santini-Aichel, jeho práce je doložena na budově proboštství. Po zrušení kláštera v rámci josefínských reforem sloužil areál jako šlechtické sídlo.

Klášter cisterciaček založený před hradbami Brna u řeky Svratky vznikl z podnětu královny-vdovy Elišky Rejčky a Jana Lucemburského. Od počátku se těšil silné politické ochraně a svým bohatstvím i kvalitou architektury se výrazně vymykal ostatním cisterciáckým domům. Významné postavení si klášter udržel až do svého zrušení roku 1782, kdy jej převzali augustiniáni.

První klášter cisterciaček v českých zemích vznikl u řeky Oslavy nedaleko Brna. Klášter nepřežil obtížné období 16. století a zanikl. V 18. století koupily Oslavany i s bývalým klášterním areálem cisterciačky ze Starého Brna se záměrem někdejší panství obnovit. K obnově řádového domu nakonec nedošlo a jeho budovy jsou tak začleněny do zámku, který zde vznikl po odchodu jeptišek.

V Sezemicích na soutoku Loučné a Labe vznikl ve 2. polovině 13. století menší ženský cisterciácký klášter, který nejspíš založila místní šlechta. O necelé století později zde prameny zmiňují jedenáct jeptišek v čele s abatyší. Řeholnice užívaly kostel Nejsvětější Trojice, jenž se zachoval dodnes. Zkázu kláštera přineslo husitské vypálení.