Českou zemí letělo dvanácté století a na knížecím stolci seděl právě Vladislav II. K oblíbeným zábavám panovníků i mladých šlechticů patřil tehdy lov, a tak není divu, že si jednoho dne vyjel kníže doprovázený několika služebníky do lesů v údolí řeky Střely.

Cestu však již tehdy lemovaly dvory a hospody, kde si mohli znavení jezdci odpočinout a napojit sebe i své koně. Prudká a čistá řeka hodná svého jména Střela, se vinula vlahým údolím. Zvěř zde nacházela hojnost šťavnaté trávy, vlídný stín a klid, rušený jen zřídka příchodem loveckých družin. Také tentokrát se panstvo věnovalo honu s veškerou vášní a horlivostí. Lov již trval několik hodin a lovci z knížecího doprovodu skolili mnoho zvěře. Tiché údolí ožilo hlaholem trub, štěkotem vyžlat a křikem holoty. Dosud však nebyl uloven žádný jelen. Tu se kolem odpočívající družiny mihl prudkým skokem statný šestnácterák a zmizel v houštině.

„Ten bude můj!“ zvolal kníže, uchopil oštěp a vydal se za ním. Družiníci mu nebránili, bylo také nad jejich síly zadržet Vladislava, když se rozběhl sám za lákavým úlovkem. Byli naopak rádi, že si na chvíli odpočinou.

Kníže nikterak nedbal na svůj průvod. Dlouho se prodíral houštinami v naději, že jelena dostihne. Ten se před ním tu a tam ukázal, snad aby lovec ani na chvíli neoddechl. Kníže jej pronásledoval, a ani si nevšiml, že zachází stále hlouběji do lesů. Náhle se mu slibný úlovek ztratil, marně jej v houštinách vyhlížel, zlézal strmé stráně, aby lépe viděl. Zvíře jako by se do země propadlo. Rozmrzele zatroubil na roh a čekal na odpověď družiny, která v lese tábořila. Nikdo se však neozval ani na druhou, ani na třetí výzvu. Na knížete padla únava, les potemněl a zdálo se, že na údolí již uléhá stín soumraku. Když se kníže v potrhaných šatech, unavený a žíznivý ještě chvíli prodíral křovinami, v přítmí hustého lesa zapípalo úzkostně několik ptáčat. Vyšel na malý palouček a utrmácený usedl pod urostlou lípu.

Znovu zatroubil na roh a čekal. Slunce pozlatilo na chvíli koruny, ale brzy zapadlo za hradbu stromů. S ním usnul i kníže. Nejdříve se mu zdálo, že jede na koni uprostřed velkého vojska. Slyšel křik cizí řeči. Kolem vlály korouhve se znakem kříže, který měl také každý z bojovníků na prsou i na štítě. Pojednou se bojová vřava vytratila, kníže zaslechl líbeznou hudbu a stříbrný hlas zvonů. Potkával ženy a dívky se sladkými, blouznivými tvářemi. Opět jej přípoj snu vrhl před trosky cizího města. Klečel a cítil, jak mu kdosi nasazuj královskou korunu, po níž tolik toužil. Radostí se probudil, ale když zklamán uviděl jen temný les, přitáhl si pláštík, aby se ochránil před nočním chladem a rosou, a spal dál. Nový sen mu přinesl příjemnou vidinu. Zdálo se mu, že vidí bílý klášter v kvetoucím údolí. Jeho okna zářil ave slunci a zpěv mnichů se nesl krajinou.

Náhle vše zmizelo a Vladislav spatřil před sebou vylézat ze země obrovského hada. Vzpřimoval se a knížeti při pohledu na něj tuhla krev. Leknutím se probudil, vyskočil a popadl oštěp. Ale pod lípou žádného hada neviděl. V té chvíli se však ozval z houštiny řev. Z ranního oparu se přímo na něj vyřítili dva statní medvědi.

Kníže byl hbitý a obratný lovec, a proto sevřel oštěp a vší silou jím vrhl přímo do otevřené medvědí tlamy. Tesáky zvířete se zbarvili krví a medvěd s chroptěním kles k zemi. Vladislav stěží stačil vyrvat dýku z pochvy u pasu a už musel čelit druhému soupeři. Dlouho spolu zápasili, než se knížeti podařilo medvěda těžce zranit. Šelma krvácela z mnoha ran a také kníže byl poraněn. Řev a sténání se nesly ranním lesem. Konečně zvíře padlo a vysílený kníže mohl vydechnout.

Padl na kolena a vroucně děkoval za záchranu. Tak ho našlo slunce i knížecí družina. Aby poděkoval za šťastné vyváznutí z drápů šelem, ustanovil kníže, že na tomto místě bude založen takový klášter, jaký viděl ve snu.

„Odpočíval jsem na plášti a had mě probudil ze snů. Nazvěte toto místo Plasy a ať je plaz vztyčen na vrcholku střechy kláštera.“

Jak Vladislav řekl, tak se stalo. Když se kníže vrátil z lovu do Prahy, poslal na místo označené vzrostlou lípou v údolí řeky Střely mnichy a založil tak slavný klášter. Vystavěl jej do podoby, jakou viděl ve snu, a osadil cisterciáky z langheimského kláštera ve franské zemi. Stanovil, že musí hostit krále a jeho doprovod, kdykoliv do Plas zavítají, aby už nikdy český vládce nemusel spát pod stromem. Mnichům v bílých kutnách připsal místo zvané od těch dob Plasy listinou datovanou 5. srpnem 1146. Kolem lípy, pod níž kníže spal, vyrostla klášterní zahrada. Klášterní kronikář do úvodu dějin cisterciáků v Plasích pak vepsal tato slova:

„Náš klášter byl počat pod lípou.“

Dodnes se v Plasích ukazuje místo, kde kníže odpočíval, i brloh, odkud vylezli medvědi.

Na střeše klášterní kaple byl opravdu vztyčen plaský had. Opírá se o břevno ve tvaru písmene T. Mnozí lidé čtou tento znak jako monogram opata Evžena Tyttla, který dal kapli postavit. Vládne plaskému údolí jako had z Aeskulapovy hole, symbol léčivého klidu tohoto líbezného koutu západních Čech. Jméno Plasy pak zůstalo pro všechny časy upomínkou dávného příběhu.

zdroj: Irena Bukačová – Panna vejpůl a jiné pověsti, 2003, Nadační fond Mariánská Týnice, ISBN: 80-239-1714-7

Toho léta bylo zatmění Slunce. Všude, i ve starodávném klášteře v Plasích panovalo přesvědčení, že to nevěští nic dobrého. Neuplynul ani měsíc od nevídaného nebeského úkazu, když v klášteře dostali vzkaz z dvorské kanceláře, že král se svou družinou cestou z Plzně zavítá i do Plas. Začaly dalekosáhlé přípravy, které celé Plasy a okolí uvedly do horečného shonu. V klášteře se drhlo, uklízelo, mniši škubali husy, peklo se a vařilo o sto šest. Na kopcích kolem kláštera, ležícího ve vlahém údolí říčky Střely, byly rozestavěny hlídky, které měly zapálit ohně, jakmile by v dálce zahlédly královskou družinu. Bystrozraký bratr Linhart vylezl na zvonici u sýpek, aby zažehnutí ohně lépe viděl.

Královskou návštěvu v klášteře očekávali v době, kdy byly Plasy proslulé velkolepým bohatstvím. Jeho opat byl na ně velmi hrdý. Byl pyšný i na svoji moudrost, kterou dával všude, kde k tomu byla sebemenší příležitost, okatě najevo. Byl svým věčným poučováním a napomínáním už protivný, dokonce se to doneslo i ke sluchu samotného krále. Nejvíce opata nenáviděli bratři v kuchyni, kterým pořád něco vytýkal a radil, ačkoliv o vaření neměl ani ponětí.

Byl měsíc srpen, schylovalo se k večeru. Slunce se pomalu nořilo do hradby lesů, kterými byly Plasy obklopeny, když na široké cestě, které se říkalo Pražská, bylo najednou vidět v kotoučích zvířeného prachu velkou skupinu jezdců. Za nimi rachotilo několik vozů zakrytých plachtami. Sjížděli právě po svahu Spálené hory, když stráže zažehly oheň. Současně odtud uháněl rychlým cvalem jezdec, aby pro jistotu zvěstoval v klášteře příchod královské družiny.

Jakmile mladičký bratr Linhart ze zvonice uzřel v dáli plápolat první plameny, začal šturmovat na menší zvon, kterému lidé říkali Klinkálek, ale jemuž při svěcení bylo dáno jméno Vigilius, což spolu s latinským nápisem „Cum certum vigilans audieris“ – jsa jist, že bdíš – bylo uvedeno na jeho plášti.

Lidé vybíhali z chalup a volali:

„Už jedou, už jedou!“ Vždyť tato událost vnesla do jejich jednotvárného života pořádné vzrušení. Rovněž v klášteře, jako když píchne do mraveniště, se všechno dalo do pohybu. Mniši pobíhali po chodbách, k opatovi přiběhli hned dva, aby mu podali zprávu o příjezdu krále.

„Slyším Vigilia,“ utrhl se na ně. Sotva odešli, upravil se a důstojně scházel po schodech dolů. Cestou si ještě přeříkával uvítací řeč. Však si na ní dal záležet. Celé tři dny ji sepisoval a pulíroval. Na dvacet foliantů mu museli přinést do pracovny, aby měl z čeho opisovat. Prošpikoval řeč všelijakými citáty, podobenstvími a výjevy ze života svatých.

„Tak učenou řeč král ještě neslyšel a hned tak neuslyší,“ řekl samolibě.

Na klášterním dvoře bohatě vyzdobeném kvítím a fábory se seřadili mniši v dlouhých bílých kutnách s korouhvemi. Několik kroků před nimi stál opat s berlou, odznakem své moci. Za nimi se tlačili poddaní, kterým nařídili, že na znamení šátkem, které dá bratr Alferius, musí volat z plných hrdel: „Vivat!“

Ještě nebylo nikoho vidět, ale veselé troubení se třepotavě neslo ke sluchu všech. Napětí stouplo, když se na nádvoří objevil první jezdec na zaprášeném hnědáku. Za chvíli vjela do kláštera celá družina pánů a uprostřed v loveckém oděvu sám král. Všichni seskákali z koní a postavili se za panovníka. Opat mu nejprve políbil ruku, odstoupil několik kroků, odkašlal si a začal:

„Vznešený dědici českých králů, králi náš a pane, vítej ve zdech našeho kláštera, který pro blaho církve svaté a této země byl zbudován z podnětu tvého vznešeného předka, blahé paměti Vladislava II., dej mu, Pane, lehké spočinutí.“

„Už bych taky někde spočinul po tom dnešním vedru,“ šeptal jeden z králových družiníků.

„Ten dědek by to mohl zkrátit.“

Opat chvíli mluvil latinsky, německy a mluvil a mluvil. Král již začal být netrpělivý a ostatní také přešlapovali z nohy na nohu. Opat blábolil dál páté přes deváté, když se najednou bratr Alferius ohnal šátkem po vose, která ohrožovala jeho baňatý noc. Vzápětí se ozvalo mohutné vivat, vivat, vivat. Opatovi se zablesklo zlostí v očích, neboť právě teď v jeho řeči měly přijít ty nejkrásnější sentence. Na osvobozující vivat se hosté začali hrnout do kláštera a opat celý rudý běžel za nimi.

Král i přes poměrně mladý věk už byl dobrým znalcem lidských povah. Opat se mu pro ješitnost, nadutost a zpupnost pranic nelíbil a již v Praze si umínil, že ho vytrestá. Při honosné večeři, podávané v letním refektáři, kde se chtěl opat blýsknout bohatstvím kláštera, král náhle pozvedl číši a pravil:

„Připíjím tvé moudrosti, opate. Jsem rád, že mám ve svém království tak učené muže. Vsadil jsem se s družinou, zda zodpovíš tři otázky, které ti položím. Odpovíš-li na ně, budeš jak náleží odměněn, nebudeš-li na ně znát odpověď, přestaneš být opatem!“

Opat se zarazil, ale prohlásil, že přijímá, že však musí mít čas na rozmyšlenou, neboť královské otázky zajisté nebudou snadné. Myslel si v duchu, že odpovědi najde někde v knihách a jeho sláva opět stoupne.

„Na otázky musíš dát odpověď zítra v poledne na tomto místě,“ řekl král.

„A teď, opate, dávej pozor. Otázka prvá: Kolik hvězd je na nebi?“ U stolu se ozval šum.

„To ví jen Bůh,“ řekl si opat pro sebe.

„A teď poslyš druhou otázku: Kde je střed Země?“ Opat jen zlapal po dechu. „A třetí,“ to už králi hrál úsměv kolem rtů, „co si právě myslí tvůj král?“

Opat obrátil oči vzhůru k nebi a jeho tvář se zasmušila. Bohatá hostina ho přestala těšit, ač ještě před chvílí si na ní velice zakládal. Přestal hosty u stolu oslňovat svou nepřekonatelnou moudrostí.

„Alespoň máme od něho chvíli pokoj,“ řekli mladíci z královy družiny. „Ať si láme hlavu a je zticha, kdo má to jeho věčné vychloubání poslouchat. Dobře mu to náš král řekl.“

Opat v noci nemohl usnout, převaloval se na loži až do rozbřesku.

„Ten mi navařil kaši,“ řekl si, když vstával.

„Ani úctu k stáří nemá, holobrádek jeden, a já abych se teď trápil!“ Odříkal nedbale ranní motlitbu  a vyšel z kláštera. Všechno ještě po včerejší hostině spalo, a dole ve fortně klímal bratr klíčník.

Opat šel, kam ho nohy nesly. Nevšiml si ani, že jde svou oblíbenou lipovou alejí. Stále se mu v mysli vracely ty prapodivné otázky. Ať si lámal hlavu, jak chtěl, nemohl na žádnou odpověď přijít.

„Na to přece žádný pozemšťan nemůže odpovědět,“ zahořekoval. Při přemítání se dostal až na Panholec. zde se zastavil a pohlédl do údolí na klášter. Z výšky se mu zdál malý jako dětská hračka. Jsi malý jako já teď, povzdechl si. Čeho jsem se jen dopustil, čím jsem na sebe králův hněv uvalil, že jsem do takové nemilosti upadl? Veškerá má moudrost mě náhle opustila. To bude o polednách nebetyčná ostuda, až budu muset přiznat, že neumím odpovědět ani na jednu ze tří otázek! Po celých Čechách si budou dávat plaského opata k dobru. Co kdybych ulehl a vzkázal králi, že jsem se náhle roznemohl? Ale hned tuto myšlenku zapudil. V těžkých vidinách došel opat až k louce. Uslyšel píšťalu. To si starý ovčák hrál nějakou písničku. U nohou mu ležel pes, opodál uškubávaly ovce šťavnatou travičku. Pastýř seděl na velkém kameni a pozoroval opata, jak bloudí po louce.

„Co ten tu dělá tak časně? Kouká, jako kdyby spolkl pavouka. Kvůli mně se sem určitě neštrachá,“ řekl si se zvědavostí.

Opat došel na pár kroků k ovčákovi, který zatím chlácholil psa.

„Ovčáku, ty si žiješ bezstarostně,“ povzdechl.

„Je to tak, otče opate, ale co mám kolem toho starostí. Já bych tím překvapením, že vás tu vidím, zapomněl i pozdravit,“ omlouval se ovčák. „Co vedlo vaše kroky až sem nahoru?“

„Milý synu, musím se ti přiznat, ač to činím velmi nerad, že tvůj opat je s rozumem v koncích. Kdyby mi někdo dovedl pomoci, nevím, co bych za to dal.“

„Kdybych mohl,“ řekl nesměle pastýř, „rád bych tak z celého srdce učinil. Svěřte se mi, otče opate, jsem sice již starý, ale šedivá ovčácká hlava může být k lecčemus užitečná. Nechodil jsem do škol, psát neumím, ale číst, číst dovedu. Čtu si po léta v knize přírody, něco mě naučili lidé, něco táta, který byl jako voják dlouho ve světě.“ A tak se mu opat se vším svěřil. Oba se pak dlouho radili.

Na kostele u Václava zvonili poledne, když všichni hosté byli v refektáři u oběda. Král právě okusoval stehno kapouna a mohutně popíjel ze zlaté číše. Když dopil, obrátil se s otázkou na přítomné:

„Kdepak máme našeho milého opata? Neměl přijít dnes v poledne odpovědět na otázky, které jsem mu včera položil? Snad nám neochořel, to by mně bylo moc líto,“ řekl a usmál se.

„Výsosti,“ zvolal jeden z družiny, který od stolu z refektáře viděl do chodby, „tamhle již kráčí.“ A opravdu, ke královu stolu se blížila postava v bílém cisterciáckém hábitu, s velkou berlou.

„Ten to bere nějak slavnostně,“ podotkl král.

Proč má tu kápi tak staženou do obličeje? Pomysleli si ostatní, kteří opata dobře znali.

„Tak opate, povídej,“ vyzval ho král a rozvalil se pohodlně v křesle. „Kolik je hvězd na nebi?“

Všichni ztichli, aby jim nic z toho divadla neuniklo. Po krátké odmlce se zpod kápě ozvalo:

„Kolik má chlupů váš královský Šemík, tolik bude dnes večer na nebeské báni hvězd. Kdo tomu nevěří, nechť si je přepočítá.“

Střed Země také našel. Udeřil opatskou berlou před králem do podlahy, až to zadunělo, a pravil:

„Zde je, králi, střed Země. Kdo nevěří, ať přeměří.“

Na třetí otázku, co si král právě myslí, uslyšeli všichni překvapující odpověď:

„Jeho královská milost si myslí, že mluví s plaským opatem a já jsem zatím jeho poslední ovčák,“ při těch slovech stáhl kápi z hlavy. Potom králi vysvětlil, jak došlo k tomu, že opata zastupuje. Král a jeho družina nevycházeli z údivu, když ovčák své vyprávění dokončil.

„Pověz mi, kdo tě naučil moudrým slovům, do světa tak zpříma hledět a na vše správně odpovědět?“ vlídně se ovčáka otázal král.

„Milosti,“ odpověděl ovčák, „když od jara do podzimu pasu uprostřed přírody, přemýšlím o lidském kolotání, o běhu světa. Víš, králi, kniha přírody je knihou života. A když na zimu přijdu mezi lidi, naslouchám zase jejich mudrování.“

„Opat dal v sázku svůj úřad,“ řekl vladař. „Prohrál a výhra patří tobě. Ty budeš od nynějška opatem tohoto kláštera. Tuto svoji vůli dám rozhlásit po celé zemi. Opat zase bude po zásluze pást ovce. Jen si to vyměníte, ovečky za ovečky.“

Pastýř opatský úřad zastával mnoho let. Jeho zkušenosti a láska k lidem mu byly účinnou pomocí. Jeho moudrost vykonala divy.

zdroj: Irena Bukačová – Panna vejpůl a jiné pověsti, 2003, Nadační fond Mariánská Týnice, ISBN: 80-239-1714-7

Řeka Střela na své pouti Plaskem přibírá potůčky pramenící v lesích i na rozlehlých loukách. Protéká dlouhým oválným údolím, plným světla, obklopeným stráněmi Panholce, Špitálského, Babinského a Viničního vrchu. Z nich stékají prameny do plaské kotliny, aby posílily hbitý tok řeky nazývané ve starých kronikách také Šipka, Šalotka, Sagita či Schnella. Z Mozolínského údolí vtéká do řeky malý potůček, kdysi pohánějící mlýn. Pramen z Viničního vrchu vedl starý dřevěný vodovod až do kláštera. Do Mnišského údolí stékají dva minerální prameny a pod kostelem svatého Václava společně tryskají a jako barometr svým proměnlivým prouděním předpovídají deštivé počasí.

Žebnický potok, vlévající se do Střely, protéká údolím, jemuž klášterní kronika dala jméno Inferno čili Peklo. Potůček zde padá z vysokých kamenů a mezi skalami vytváří vodopád. V údolí je stále stín a v deštivém čase vylézají na kameny mloci. Pastýři se mu kdysi vyhýbali, protože voda z potoka ovcím neprospívala. Snad v protikladu k ráji, jímž je na pohled plaská kotlina, rozervané údolí pod Horním Hradištěm se zdá sídlem pekelných mocností. Čert si snad toto místo zvolil, aby mohl zblízka pokoušet zbožné mnich plaského kláštera. Příběh sedláka Hekla vypráví o tom, jak údolí přišlo ke svému podivnému jménu.

Kdysi dávno stával při Žebnickém potoce usedlost a v ní žil sedlák Hekl. Byl člověk přičinlivý, ale zlostný. Rád nadával a vždycky, když se rozčílil, svolával všechnu havěť rohatou a pekelnou. Pořád bylo slyšet:

„Čert aby to spral, u satanáše, v tom je zašitej ďas.“ Heklův pekelný slovník byl velice pestrý. Jeho ženu to trápilo a často si posteskla: „Ten můj na čertu líhá, na ďáblu vstává, co já už jsem se ho naprosila, co jsem se mu nedomlouvala, na modlení jsem dávala, ale jako když hrách na stěnu hází.“

Všichni to o něm věděli. Když Hekla potkal řeholník z kláštera, hned káravě zdvihl prst: „Hekle, Hekle, ty skončíš v pekle!“

Starýho satanáše, myslel si Hekl, ale pro dobro odpověděl: „Já už si dám pozor. Člověku to z huby vylítne, ani neví jak. Já čerta starýho přitom myslím na čerty. A vidíte, už jsem to zase řekl. Už asi jinej nebudu, i kdybych si vyplachoval hubu svěcenou vodou.:

Jednou na podzim si koupil pole pod lesem a těšil se, že na jaře zaseje a zase nějaký ten krejcárek vydělá. Když roztál sníh, vydal se podívat na nové políčko. Našel je celé pod vodou.

„U všech rohatých, to se mi snad jenom zdá!“ křičel. „Čert aby to spral! Proto mně to ten filuta Kuliš pole tak levně odprodal. Že ho čert neodnese!“

Voda stékala na pole od lesa ve vydatných praméncích. Hekl přišel domů navztekaný a klel, až se stavení třáslo.

„Ale táto, vzpamatuj se,“ napomínala ho žena.

Když se trochu uklidnil, povídal synovi: „Odpoledne se tam vypravíme spolu. Musíme udělat stružky, aby mohla voda odtékat. U ďábla, my to zdoláme, i kdyby čert na koze rajtoval.“

Dali se do práce a voda z pole začala pomalu mizet.

„Vida,“ řekl rozradostněně, „byl by v tom čert, aby se to nepovedlo.“

Druhý den ráno se běžel podívat na pole. Stružky zaneslo bahno a vody znovu přibývalo.

„Kterej satanáš má na tom poli pracky?“ rozlítil se Hekl. „To jim praskl kotel v pekle, že to teče až sem? Tolik vody snad nebylo ani o potopě světa. Vy rohatý darebáci, když jste tu vodu rozlili, tak si ji přijďte taky utřít! Slyšíš, Lucifere?“

Nikdo nemá rád, když se jeho jméno vyslovuje nadarmo, tím méně pak temné síly pekla. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se muž, kterému plály oči jako dva uhlíky.

„Co si přeješ, Hekle?“ pravil.

Sedlák se lekl, poněvadž neviděl nikoho přicházet, a také ho nemálo překvapilo, že jej neznámý oslovuje jménem. „Co si přej, co si přeju! Ty mi určitě pomůžeš! A kterej vůbec jsi a jak to, že mě znáš?“

„Neptej se na nic, řekni jen, jaké máš přání, a hlavně nezdržuj, já jsem svůj čas neukradl,“ řekl neznámý.

„No, no, ne tak zhurta. Co si přeju, to dá rozum. Vidíš to pole? Rád bych ho zbavil vody. Jestli si víš rady, pověz.“

„Snadná pomoc. Pošli večer svého syna s motykou a lopatou na místo, odkud vytéká nejvíce vody, a ráno bude všechno v pořádku.“ Po těchto slovech neznámý zmizel.

„To byl nějakej černej brach,“ řekl si Hekl. „Je vidět, že jsem měl pravdu a v pekle mě slyšeli.“

Když sedlák přišel domů, vyprávěl, co právě zažil. Žena se křižovala a syn povídá: „Otče, s pekelnými mocnostmi nejsou žádné žerty, to by mohlo špatně skončit.“

Také žena mu domlouvala.

„Vy mi budete radit, co mám dělat. U všech rohatejch, víte dobře, že teď potřebujeme každý groš. Ty vezmeš motyku a lopatu a večer půjdeš na pole, už nechci slyšet žádné odmlouvání,“ poručil Hekl.

Syn uposlechl a večer se vydal na určené místo. Byla půlnoc a syn nikde. Hospodyně začala vyčítat: „Žes ho tam posílal! Mám zlé tušení, že se mu něco stane.“

Sedlák jen něco zabručel o čertech, ale ani on moc dobře nespal. Když se syn ani ráno neobjevil, vydal se sedlák na pole za ním. Přišel však do krajiny, kterou nepoznával. Místo jeho pole tu bylo rozervané hluboké údolí, kterým protékal kalný potok. Po skalách a březích byly rozházeny kusy těla jeho syna a zkrvavené cáry šatů.

Od té doby se začali zdejší lidé tomuto údolí mezi Plasy a Horním Hradištěm vyhýbat a nazvali je Peklem.

zdroj: Irena Bukačová – Panna vejpůl a jiné pověsti, 2003, Nadační fond Mariánská Týnice, ISBN: 80-239-1714-7

Poprvé se o tomto železném palcátu dozvídáme v zápise, který pořídil vrchnostenský úřad v Plassích u Plzně v roce 1841. Píše se zde, že páter Cornelius Werner, poslední cisterciánský kněz a profesor ze zrušeného plasského konventu, odevzdal sloužícímu Schisselovi na smrtelné posteli železný husitský palcát s těmito slovy: „Zde dostáváš na památku zbraň, kterou vládl český rebel Žižka, se kterou mnozí moji duchovní bratři svůj život ztratili a zabiti byli. Tento strašlivý nástroj byl až do zrušení kláštera pečlivě opatrován v kapli konventu a od té doby přechází od jednoho bratra na druhého. Já jsem nyní ten poslední, který ho má v držení. Vezmi ho a opatruj až do své smrti a řádným způsobem s ním nalož, až nastane konec Tvých dní.“

Zápis s tímto textem je novým a dodnes vlastně zcela neznámým pramenem zvláštní skutečnosti, že cisterciáci ve své klášterní kapli uchovávali někdy od roku 1424 až do roku 1785, kdy byl klášter výnosem císaře Josefa II. zrušen, po celých 361 let originální palcát tohoto „českého rebela“.

Jan Žižka z Trocnova (nar. kolem 1360 - zemř. 11/X/1424) se osobně zúčastnil několika vojenských akcí na Plzeňsku. Tak v lednu 1420 dobyl kláštery Chotěšov a Kladruby. Jeho palcát se do plasského kláštera mohl ale nejspíš dostat až v posledním roce vojevůdcova života. V polovině května r. 1424 podnikl Žižka výpravu na Plzeňsko. Z Karlštejna proti němu 17. května poslali pomoc Plzni a Žižka ustoupil rychlým pochodem přes Žatec a Louny až ku Praze, kde byl už za osm dní obležen v Kostelci nad Labem. Svůj palcát už přitom možná postrádal...

V roce 1824 koupil panství kancléř Klement Metternich. Plasský vrchnostenský úřad předal palcát Jana Žižky i se záznamem této tradice 9. července 1841 kynžvartskému vrchnostenskému úřadu pro kynžvartský zámecký kabinet kuriozit. Správcem zámeckých sbírek knížete Metternicha byl v té době páter Joachim Auer (zámecké muzeum převzal v roce 1838 po smrti prvního zámeckého kustoda - posledního chebského kata Karla Hussa). Kustod zařadil železný palcát do sbírek a pečlivě zaznamenal jeho příběh. Ten se ještě několik desetiletí tradoval, i když další správce sbírek prof. Paul Rath k zápisu připsal některé své pochybnosti, jestli si mnich na smrtelné posteli celý příběh náhodou nevymyslel. Nezdálo se mu totiž dost pravděpodobné, že by byl železný palcát takového rebela po staletí uchováván v kapli plasského konventu.

Po poválečné konfiskaci zámku Kynžvart a jeho sbírek byl v roce 1953 také pořízen nový soupis mobiliáře. Najdeme tu také palcát Jana Žižky, zapsaný už ale jen jako „palcát železný se stáčenou rukojetí, dřevěnou a železnou, výška 67.“ V tomto ani v žádném pozdějším soupisu až do dnešních dnů už nenajdeme ani zmínku o příběhu husitského palcátu, kterým „vládl český rebel Žižka“. Palcát proto visí zcela nenápadně v zámecké zbrojnici, kterou denně prochází několik set návštěvníků a jeho příběh se k němu vrací teprve dnes.

zdroj: Miloš Říha – Kynžvartské muzeum příběhů, https://www.zamek-kynzvart.eu/cs/vice-o-zamku/Muzeum-pribehu

Dne 13. srpna Léta Páně 1620 přilétlo k pobořenému klášteru nevídané množství 500 bíločerných čápů, věc v tomto kraji zcela nevídaná. Usadili se na louce pod klášterem a zbavili ji hádavých žab a jedovatých hadů (nekatolíků). Pak odlétli směrem ku Praze.

Uvedená pověst byla chápána jako znamení opatova vysvobození ze zajetí a zároveň alegorie, či předpověď vítězství katolického vojska na Bílé Hoře.

Znovu měli čápi přilétnout 28. července 1647, tentokrát v počtu tří set. (Klášterní kronikář Mauritius Vogt posouvá přílet čápů o rok později a dává jej do souvislosti s uzavřením Vestfálského míru dne 24/X/1648. Pozn.: Toto datum je důležité i s ohledem na datum narození budoucího opata Ondřeje Trojera 25/X/1648 v nedalekých Kralovicích, v němž plaští cisterciáci spatřovali šťastné znamení.)

Seč mu jeho staré nohy stačily a objemný pas dovoloval, spěchal, zakopávaje o sutanu, starý stolník dlouhou klášterní chodbou do refektáře. Dále pak supěl do mírného kopečka k sídlu představeného kláštera, prelatuře u hlavní brány. Do opatovy pracovny vpadl bez vyzvání, bez vyzvání se posadil, ale ještě několik minut trvalo, než se mu podařilo ze sebe vypravit přerývavé oslovení – Vaše Milosti. Opat Werner, sice přísný a náročný, ale s překvapivě sarkastickým smyslem pro humor, se pohledem na svého podřízeného bavil: „Copak, bratře, přitáhli ke klášteru husité, nebo jsi viděl Belzebuba?“

„Vaše Milosti,“ popáté vydechl stolník, „hastrmana!“

„Ale ale, bratře, nedělal jsi revizi zásob vína?“

„Vaše Milosti,“ už vydýchán souvisle vypráví stolník, „už několikrát jsem kolem studny u zimního refektáře, kam chodím pro vodu na stůl, našel podivné mokré stopy, jako od veliké žáby. Přičítal jsem to vtipkování našich mladých konvršů, kteří pomáhají v kuchyni a také chodí pro vodu ke studni. Ale před chvílí, kdy jsem šel připravit vodu k večeři, jsem na vroubení studny uviděl hastrmana. Skutečného vodníka jako z pohanských vyprávěnek. V křesťanském klášteře! Není to žádné mámení smyslů, ten tvor na mě dokonce promluvil.“

„A copak ti povídal, bratře?“ ještě pobaveně se zeptal opat.

„Že chce mluvit s tebou, Otče.“ přešel do důvěrnějšího tónu stolník. „A zná tvé jméno i titul.“

„Tak dobrá, jdem´ se na tu taškařinu podívat.“ vstal opat od stolu, stále v dobrém rozmaru, přesvědčen, že si z dobráckého bručouna udělali mladí, pravda, trochu drsnou legraci.

Na roubení studny u zimního refektáře uviděli mužíka s dlouhými zrzavými vlasy, jak se na ně přátelsky šklebí. Zdvořile pozdravil opata a omluvně vysvětloval: „Žiju tady v řece už dlouho, ještě před vaším příchodem. To tady bylo…,“ zasnil se, ale pak mávl rukou: „to až jindy. Z našich jsem tu zůstal sám, už přece jenom nejsem tak mlád, tak jsem se pro větší pohodlí přestěhoval sem k vám, když jste postavili tenhle dům na vodě. Pomáhal jsem si občas i z vašich zásob, zejména hrách máte velice dobrý…“

„Tak proto jsem se nemohl doměřit – a proto ty bublina na vodě.“ kývl hlavou stolník.

„No, moc vám neubylo.“ omluvně se ušklíbl vodník. „Ale o to teď nejde. Mám zprávy od našich z Vídně, umíme se dorozumět. A protože jsem užíval vaší pohostinnosti,“ loupl očima po stolníkovi, „rozhodl jsem se, že vystoupím a řeknu vám to. Ale je to důvěrné!“ znovu zatočil bělmem očí ke starému mnichovi. Ten chápavě pokýval hlavou a odšoural se po schodech nahoru. Opat zůstal s vodníkem u studny ještě hodně dlouho, pak šel bez večeře do kaple, kde klečel před oltářem až do prvních hodinek. Po těchto prvních motlitbách v pět ráno svolal všechny spolubratry do kapitulní síně. Tam jim stručně a klidně sdělil, že dostal zprávu o tom, že císař Josef II. už podepsal dekret o zrušení kláštera a zabavení jeho veškerého majetku. Už bylo stanoveno datum, kdy klášter přijedou zabavit komisaři z Plzně. Společně se pak radili, co se ještě musí a co stačí udělat. Dále jen nejbližší spolupracovníci domluvili uschování posvátného pokladu a zlata, připraveného na stavbu nového velikého chrámu.

Ale jen starý stolník věděl, od koho opat tu zprávu dostal a jen jemu opat řekl, co mu vodník slíbil. Že bude chránit vodu pod základy konventní budovy, aby se toto Santiniho zázračné dílo nezřítilo.

Poklad byl uschován a dosud ho nikdo nenašel, přestože se o to mnozí pokoušeli. A budova konventu také stojí bez statické poruchy, přestože se po dalších více než sto let, když byl klášter v majetku Metternichů, do vody pod budovou pouštěl veškerý odpad. Starý vodník splnil svůj slib.

zdroj: Karel Drhovský - Památky Plasy, 2005, Nakladatelství Fraus Plzeň, ISBN: 80-7238-374-4

Kdekdo v Plasích zná pověst o tajně ukrytém pokladu v podzemí konventní budovy. Mnoho lidí věří, že poklad dosud čeká na šťastného nálezce. Věřila tomu má babička ze starého plaského rodu Hážů, věřil tomu můj otec a tak je na vás, abyste posoudili, o čem stará pověst vypráví.

Bylo to v roce 1785, kdy císař Josef II. rušil řadu významných klášterů. Však o tom psal hezky Alois Jirásek, jak studentík F. L. Věk zachraňoval z klášterní bibliotéky vzácné knihy, které by jinak přišly nazmar. Také v Plasích se dozvěděli, že bohatý a mocný cisterciácký klášter, založený v plaské kotlině již v roce 1146, bude zrušen a všechen majetek že bude zabaven, zlato, stříbro bude odvezeno do pražské mincovny a mniši i s opatem, že se budou muset všichni vystěhovat.

Tehdy se plaský opat Celestin Werner rozhodl, že část klášterního bohatství tajně ukryje v důvěře, že tak jako nic netrvá věčně, není nekonečná ani vláda jednoho císaře a že opět přijde doba, kdy plaský klášter bude obnoven, vrátí se rozptýlení mniši a pak že vyjme ukrytý poklad a peněz použije k dalšímu rozvoji svého řádu.

Pověst vypráví, že jednoho večera si pozval ze sousední vesnice starého zedníka Křížka a řekl:

„Poslouchej křížku, už jsi tu u nás v klášteře dělal za svého života hodně zednických prací. Vždycky jsme byli s tvou prací spokojeni, ale dnes bychom od tebe potřebovali práci, za kterou bys dostal tolik peněz jako nikdy předtím. Ale má to, Křížku, jeden háček: Musel bys složit smrtelnou přísahu, že o tom, co bys dnes dělal v klášteře, že o tom nikomu do konce svého života neřekneš.“

Zedník Křížek dlouze neuvažoval. Vzpomněl si na tu svoji roztrhanou doškovou chalupu, tucet dětí a ještě více dluhů, a řekl si v duchu: „Inu, když páni nechtějí, abych o té své zedničině mluvil, tak proč bych o ní mluvil, hlavně když dobře zaplatí.“ A tak zvedl dva prsty k přísaze a slíbil, že zachová věčné mlčení. Pak ho opat se svým civilním zaměstnancem, komorníkem Sinkulem, odvedli z budovy prelátství k zadnímu vchodu do sklepa konventu. V temnotě sklepení zapálili jednu z fakulí, ale Křížkovi zavázali oči šátkem a vodili ho asi půl hodiny sem a tam, aby ztratil orientaci. Pak se zastavili, sejmuli Křížkovi šátek z očí a udivený zedník zjistil, že stojí na konci sklepní chodby a jen po pravé straně ve zdi je vybouraný otvor a když se zvědavě podíval, co je za tou dírou – uviděl, že je tam podivné sklepení s valenou klenbou, ale bez jediného okénka a dveří. Zato na kantnýřích je řada těžkých dubových sudů naplněných až po okraj tím nejvzácnějším, o čem se starému zedníku nikdy ani ve snu nezdálo. V jednom sudu byly zlaté mince, v druhém stříbrné, v jiném zlaté sošky, kostelní náčiní, monstrance, prostě bohatství nevídané ceny. Ale tu již upozornili zedníka:

„Tak Křížku, teď tu na tebe čeká tvůj úkol. Teď je třeba, abys tu díru ve zdi zazdil a hlavně zaomítl tak, aby po našem odchodu již nikdo nepoznal, že tu dnes na té zdi se něco změnilo.“

Křížek byl zkušený zedník, opat i komorník Sinkule mu pomáhali a ještě dříve než ráno kohouti oznamovali příchod nového dne, byl se svou prací ke spokojenosti obou pomocníků hotov. Zase zavázali Křížkovi oči šátkem, opět ho vodili křížem krážem podzemním sklepením a když vyšli na klášterní nádvoří, sejmuli mu z očí šátek a Křížkovi dali tolik peněz, až se divil. spokojen odešel zedník domů, zaplatil si všechny dluhy, přikoupil si kousek pole a jednu kravičku a spokojeně žil. O ničem nemluvil, i když klášter byl zrušen a všichni mniši se z něho museli vystěhovat. Opat Celestin Werner si koupil v sousedních Nebřezinech patrovou barokní budovu a do konce života se snažil, aby byl klášter znovu obnoven. Ale ať psal, kam psal, ať jezdil na všemožné úřady, nic mu to nebylo platné. Klášterní panství koupil všemocný kníže Metternich. Zemřel plaský opat a zemřel i jeho komorník Sinkule a z té trojice, která ukrývala klášterní poklad, zůstal naživu jen starý zedník Křížek. Ale i na toho přišla poslední hodinka jeho života. Když ležel na smrtelné posteli, zavolal si své děti, aby se s nimi rozloučil a ke konci jim řekl:

„Kdysi jsem se zavázal smrtelnou přísahou, že do konce svého života nikomu neřeknu slova o tom, co jsem jednou dělal za zednickou práci v podzemí klášterního konventu. Dnes, když život můj je již za mnou, mohu vám prozradit, že jsem tehdy zazdil v sklepě cisterciácký poklad nesmírné ceny.“

A teď již jen tichým hlasem umírajícího člověka dodával: „A kdybyste jednou vy, moje milé děti , měly možnost ten poklad hledat, hledejte jej v těch místech v podzemí konventu, kde nejjasněji uslyšíte klapot strojů klášterního mlýna…“ A zemřel.

zdroj: Josef Vorel - Klášterní poklad a jiné plaské pověsti, 1992, Josef Vorel Kralovice

P. Pavel Zahálka, Pamětní kniha fary plaské, 1865:

 „Jako každoročně zavítal i letos kníže pán sem do Plas na podzim, aby zde nějaký čas hlavně honbou strávil. Letošní jeho zde pobyt byl ale zvláštně znamenitý tím, že se za jeho přítomnosti v zdejším konventu hledaly poklady. Jakási osoba jménem M. Rozmarová, vdova po učiteli v Božkově blíž Plzně, jejížto děd po mateřské straně, Martin Sinkule, býval sloužícím u plaského preláta Fortunáta Hartmanna, přišla sem z Plzně, kdež nyní bydlí, se svou dcerou a vyžádavši si a obdrževši přístupu ke knížeti pánu pravila a tvrdila, že jest zde v konventu ještě od klášterníků zakopaný poklad a že ona, slýchavši to od otce a tento od jejího děda, svrchu jmenovaného Martina Sinkule, to místo, kde onen poklad jest, dobře ví. Ačkoliv její udání velmi nejisté a zcela bezdůvodné bylo, jmenovitě když poukazovala na jeden obraz na zdejší chodbě, představující preláta Eugena Tyttla, stavitele nynějšího konventu, majícího tedy u sebe jeho výkres, řkouc, že právě tam, kam prelát prstem směřuje, poklad jest - přece vyslechl kníže pán její řeči a dovolil, aby se na onom od ní udaném místě kopalo.

I kopáno v nynějším obydlí pana Arnošta Ženkera, v těch třech pokojích, kteréž jsou při zemi, k půlnoční straně, hned vedle rondele, jenž jest proti kostelu sv. Václava - kopáno v těch pokojích a také před nimi na chodbě asi 6 střevíců hluboko, avšak, jak se očekávati dalo, nebylo nic nalezeno. - Brzy na to se opět přihlásil jakýsi starý nádeník jménem Matěj Hour z blízké vesnice Hradiště, udávaje, že on již jakožto chlapec o tom pokladu slyšel a když se již tenkrát na něj dobývali, že on přítomen byl a že přišedše naň, hrůzou pojati utekli. Udal také místo, kde prý se ten poklad nachází: na té samé chodbě, dále k západní straně, u dvířek, kde se do nynější nemocnice topí. I tam tedy ještě kopáno, ale jako dříve, i nyní se nic nenašlo. - Ostatně jest ta pověst, že v zdejším konventu poklad zakopán jest, již stará, majíce prý za základ vyjádření jednoho klášterníka, jenž prý se v bývalém refektáři, kdež nyní dílem lékárna a dílem místnost na sklad železa jest, jednou vyjádřil, dupnuv na zem, řka: „Zde jest ten kocour“ - tj. náš poklad. Proto prý již jako tehdáž, když nynější místnost pro lékárnu chystali a upravovali, na tom místě, kde nyní lékárna jest, kopali a kůly do země tloukli, ale také tenkrát na žádný poklad nepřišli. Někteří ze sprostého lidu také pravili, že prý pan děkan Josef Streer, byv již zde, když ještě poslední klášterníci živi byli, o tom pokladu ví, a kde leží teprv před svou smrtí jinému knězi oznámí. Načež on, dozvěděv se o té pověsti, vysvětlil tu věc, jak myslím, zcela dobře, anť pravil: "Ano, klášterníci zakopali a zanechali zde poklad a ten poklad jest v konventu, t j. na ten konvent se vynaložil, ano ten konvent sám o sobě jest veliký poklad.“

Rodiny Rozmarova a Markvartova se hledání nevzdaly a někdy v mezidobí let 1887-1899 se na správu panství s žádostí o souhlas k hledání pokladu obrátily znovu. Záznam v pamětní knize plaské fary z roku 1900:

„Pověst, že zakopán jest zde poklad, neutuchla ani v nynějších časech. Neustále byl žádán pan ředitel Holeček, by zasadil se u Jeho Jasnosti, by se dovolilo hledat poklad ten. Zvláště rodina Rozmarova ve svých tradicích rodinných má za jisto, že zde poklad ukryt jest. Neustálými žádostmi MUDr. Rozmary, lékaře obvodního a železničního z Plzně, a jeho sestry Marie provdané Markvartové pohnut, žádal pan ředitel svrchupsaný o dovolení Jeho Jasnosti. I povoleno bylo žádosti té a místa, o kterých rodina Rozmarovic myslila, že poklad chovají, jakož i konventská zahrada jsou provrtány na způsob vrtání kutišťat hornickými nástroji. Ale všude přišlo se na vodu. Vrtalo se v dřívější sušárně semen u kostela, pak v bytech a chodbách, nyní to sklepích na straně ke kostelu, ale žádné známky zde nenalezeno.

Ovšem ta pověst o pokladech skrytých se datuje již za časů klášterních. Jak sem v památní knize farní žebnické četl, stěžuje si již opat Fortunatus Hartmann jakož i poslední opat Celestinus Werner na to, že neustále jest obtěžován dvorskými komisemi, které zde hledají poklad zakopaný.“

Další pokus se datuje k červnu roku 1929, kdy se jménem rodiny Mervartovy obrátil na majitele panství Klementa Metternicha plzeňský advokát JUDr. Jiří Boček:

„Jménem svého klienta pana vet. Dra Josef Mervarta, veterinárního rady v Plzni, osměluji si předložiti Vám následující prosbu: V rodině mého klienta, jehož předkové zaměstnáni byli před zrušením kláštera plaského v plaském konventu, a sice jeden z předků jako komorník posledního opata plaského kláštera, zachovala se tradice s určitým popisem jakož i plánkem o tom, že v době zrušení plaského kláštera následkem nařízení císaře Josefa II. zazděny byly značné klášterní poklady, sestávající z velikého množství zlatých, stříbrných předmětů, jakož i raženého i neraženého drahého kovu ve zdi konventu. Někteří z předků mého klienta dovolili se obrátiti svého času na vysokorodého předchůdce Vaší slovutnosti, aby jim dovoleno bylo v plaském konventu po tomto pokladu pátrati a poklad ten vyzvednouti. Skutečně také dostalo se jim tohoto žádaného svolení, pak ale, když jim ředitel panství předložil nějakou německou listinu, které předchůdci mého klienta nerozuměli a tudíž podepsati nechtěli, sešlo z dalšího pátrání. Můj klient na základě zápisků a plánků, v jichž držení se nalézá, jest přesvědčen o tom, že zcela určitě místo, v němž poklad, jehož cena dle zápisků jest ohromnou, snadno nalezne, a osměluje se proto mým zastoupením přednésti Vám uctivou prosbu, abyste ráčil svoliti, by můj klient po tomto pokladu mohl pátrati...“

Dr. Mervart by hradil veškeré náklady pátrání a uvedení zdiva do původního stavu, dvě třetiny pokladu by poté připadly jemu a jedna třetina Metternichům. Ředitelství panství však zaslalo právnímu zástupci žadatele následující odpověď:

„Vaše blahorodí! Váš ctěný dopis ze dne 14. června t. r. odeslaný našemu knížeti pánu byl nám odevzdán ku vyřízení a dovolujeme si následující zdvořile sděliti: Již vícekráte přihlásily se osoby v záležitosti Vámi uvedené, by po myšleném pokladu uschovaném dle pověsti v budově konventu pátrali. Jednomu ze žadatelů bylo konečně hledání dovoleno. Toto bylo bezvýsledné a jelikož jsme nabyli tenkráte špatných zkušeností, rozhodl se kníže pán k tomu účelu své svolení více nedati. Také jsme již vícero žádostí v této záležitosti odmítli, a proto račte, vážený pane doktore, laskavě prominouti, že z důvodů výše uvedených ani Vašemu panu klientu svolení ku hledání onoho pokladu dáti nemůžeme. S výrazem hluboké úcty Knížecí Metternich Winneburgské ředitelství panství co lesní úřad v Plasech, Polák v. r.“

Kopie obou dopisů se dostala v červenci roku 1945 Místnímu národnímu výboru v Plasích s tímto průvodním dopisem:

„Za mého působení na velkostatku v Plasech byl jsem pověřen překladem do němčiny přiloženého dopisu advokátů JUDr. Josefa Vebra a JUDr. Jiřího Bočka v Plzni pro zemřelého majitele JUDr. Klementa Metternich-Winneburg, s nímž jsem i o této záležitosti jednal. Kvůli zajímavosti opsal jsem si onen dopis jakož i dotyčnou odpověď na tento a zasílám Vám oba dopisy k eventuální Vaší dispozici. Pátrání nyní, když máme Němce, kolaboranty a zrádce k dispozici, nebylo by nákladné a v pádu nálezu zvýšil by se národní majetek naší Československé republiky a národnímu výboru dostalo by se pochvalného uznání. Zemřelý pan majitel velkostatku pravil mi doslovně: "Jsem toho názoru, že onen poklad stává a pan děkan (Josef Němec) jako místní farář to ví, je však církevními úřady ku mlčení zavázán a nic neprozradí." Jedno právnické přísloví praví: Není šprochu, by nebylo pravdy trochu. K dobrému výsledku přeji mnoho zdaru a trvám v plné úctě oddaný Augustin Schäber, kontrolor velkost. v. v.“

Uprostřed táhlého lesa zvaného Volesko mezi Kralovicemi a rozcestím s třemi křížky u Sedlice s zdvihá nevysoká skalka, kterou si oblíbil čert. Je dost daleko od křížků, protože jak známo, ničeho se čert nebojí tak jako kříže. Lidé se zase na oplátku báli čerta, zvláště ti, kteří neměli čisté svědomí. Kolik jich bylo a je, se raději ani neptejme. Někdy však býval čert i dobrým strážcem a nenáročným služebníkem tam, kde ho lidé potřebovali mít. Tak tomu bylo i ve Volensku.

Jednou k večeru jel mlynář Říha do Volenska pro dříví. Dal se libyňskou cestou, která vede z Palcát mezi poli na sever za  Kralovice. Dříví bylo naskládáno zrovna pod skalkou. Ještě ani nebyli na místě, když se koně náhle prudce zastavili a nechtěli se hnout. Hospodář je netloukl, protože němou tvář by neudeřil, zato hubaté děvečce stále vyhrožoval, že ji po puse pleskne. Nechal tedy koně stát, ti však stále odfrkávali, nepokojně pohazovali hlavami a hrabali kopyty, jako by cosi cítili. Mlynář Říha se najednou také rozkýchal a zdálo se mu, že se lesem šíří zápach, jako když se praží síra. Když se vítr otočil, koně se umoudřili, poplácal je po plecích a za chvilku byli na místě. Hospodář zabrzdil vůz, shodil kabát a pustil se do nakládání dřeva. V lese člověk nikdy není sám, tu vidí zajíčka, tu mu hodí veverka za krk skořápku, slyší ťukat datla, ale v tomto koutě se neozvalo ani pípnutí ptáčka. Najednou zpozoroval, že na skalce bliklo světélko. Nejdříve ztemnělým lesem probleskl malý plamínek, pak se zvětšoval, až se udělalo světlo jako za poledne. Koně opět zneklidněli a i mlynář dostal strach. Na vrcholku skalky spatřil v odlescích ohně velikou černou postavu. Na hlavě měla rohy a oháněla se dlouhým ocasem.

„Tak je to pravda,“ řekl si, „to bude asi ten čert, co se o něm povídá.“

Veliké čertisko si tam smažilo k večeři jedlové šišky. Mlynář se pokřižoval a spěchal s prací. Rohatý se usadil na nejvyšším místě lesa. Po chvilce plameny zhasly a zůstal jen dusivý puch, který překryl příjemnou vůni dřeva a večerního lesa. Hospodář se hleděl co nejkratší cestou dostat s dřívím z lesa, ani si netroufl ohlédnout se.

„My dávno víme, že tam sedává večer čert,“ povídali Říhovi sousedé v hospodě, „ale nebojíme se ho jako ty,“ vysmívali se. „My mu ukážeme, ten bude koukat!“

Na čerta si troufl málokdo, ale kralovičtí sousedé měli pro strach uděláno. Vydali se tedy do lesa. Věděli, kde má čert na kamenné sedačce vysezený dolík. Odtud prý se rozhlíží po kraji a dívá se, kde by co provedl. Má na to i své pomocníky. S těmi prý to bylo takto: Když Stvořitel dělal svět, chodil mu v patách ďábel a dělal mu naschvály. Tak třeba když Všemohoucí přivedl na svět k užitku člověka ovci, tu čert k obrazu svému udělal kozla, když zbudoval kostel, čert udělal hospodu a když Pánbůh stvořil psa, ďábel přišel s vlkem.

Jednou tedy kralovičtí sousedé číhali na čerta. Natřeli mu jeho oblíbenou sedačku ševcovským popem. Když se posadil čert ke své večeři, přikradli se k němu a začali do něj nemilosrdně bušit. Byli to nejsilnější chlapi: řezník Rom i pekař Piškule měli pádnou ruku. Čert dostal přes hřbet takovou ránu, že chtěl prudce vyskočit a utéct před dalším výpraskem. Zdvihl se tak rychle, až si utrhl ocas, který se mu na sedačku přilepil. Od té doby prý se v těchto končinách neukázal, ale mstí se Kralovicům, kde jen může. Proto za všechna neštěstí, ať to byly ohně, nemoci, neúroda, hlad, bída nebo maléry mezi sousedy či spíše mezi sousedkami, může jen a jen čert. Mnozí viděli utržený čertův ocas vznášet se jako pometlo nad Voleskem, a k smrti se ho polekali. Přestože se čert dal ze své skalky vyhnat, není ani dnes radno se v oněch místech zdržovat. Donedávna si v lese ukazovali lidé kámen s otiskem čertových stop. Kámen zmizel, místu se však stále říká Čertova skalka.

Vypráví se také, že když se čert odstěhoval, objevovala se zde jiná podivná postava. Býval to prý jeden z mnichů kláštera, kterému les patřil. Mniši si čerta nejen vymysleli, ale i ho dělali, aby se lidé báli a nechodili krást dříví do lesa.

zdroj: Irena Bukačová – Panna vejpůl a jiné pověsti, 2003, Nadační fond Mariánská Týnice, ISBN: 80-239-1714-7

Nedaleko řeky Berounky, jíž se dříve i v těchto místech říkávalo Mže, leží uprostřed polí ves Kaceřov. Nad nízkými domky vystupuje stavba kaceřovského zámku. Otevřené arkády na nádvoří připomínají skvostné vily italských velmožů. Kaceřov, zvaný i Kačerov a Katzerhof, byl kdysi sídlem slavné rodiny Gryspeků. Nechal si jej postavit italskými staviteli v polovině šestnáctého století císařův oblíbenec Florián Gryspek. Dostal peníze, dřevo i stavitele z císařské hutě.

Zámek byl obklopen nádhernou zahradou se sochami a vodotrysky. Chránily jej hradby ve tvaru nepravidelného čtyřhranu. Zesílené čtyřboké bašty v rozích na hradbách byly spíše dekorací než skutečnou ochranou. Nespočetné komnaty zámku byly bohatě zařízeny. Knihovna se vzácnými tisky, učenými rukopisy, svitky básní, rytinami a mapami soutěžila s bohatou sbírkou zbraní, sběratelským kabinetem s kuriozitami, medailemi a mincemi. Těžký vyřezávaný nábytek zdobený drahocennými látkami, obrazy s mytologickými a biblickými příběhy stejně jako majolikové, stříbrné a cínové nádobí svědčily o pohádkovém bohatství a vytříbeném vkusu majitelů. Krby zahřívaly světlé komnaty zámku zdobené štukem a freskami s erby spřízněných rodů. Mramorové busty antických hrdinů byly společníky v jídelně a v knihovně. Kazetové stropy bohatě malované rostlinnými ornamenty oživovaly dlouhou řadu pokojů a zdobily i „ztracený pokojík“, který sloužil jako útočiště tajných hostů před zvědavým služebnictvem. Rozsáhlá sklepení ústila do tajné podzemní chodby, která z Kaceřova vedla do bezpečného úkrytu.

Česká větev Gryspeků koupila na čtyři životy, jak se tehdy říkalo, za směšně nízkou cenu od plaského kláštera v době jeho bídy bohaté Kralovicko. Synové z početné rodiny drželi ještě Nečtinsko, Nelahozeves a Rožmitál. Vždyť starý pan Florián měl dvacet čtyři dětí. To se musel v císařských službách pěkně otáčet, aby je dobře zaopatřil. Pravda, o mnohé se postarala kmotra Smrt, ale i těch, kteří zůstali, bylo dost na dělení a dávání. Synové, dcery i vnuci pana Floriána se počeštili a splynuli s protestantskou šlechtou.

Není proto divu, že se za českého odboje postavili proti císaři. S největším vojskem z plzeňského kraje pomáhali veliteli stavovského vojska Mansfeldovi při dobývání Plzně, věrné císaři.

Válečné štěstí je vrtkavé a Gryspekové nevsadili na správnou kartu. Za účast v boji měli být potrestáni.

Ke Kaceřovu se sjížděli bujní koně se zasmušilými, ostražitými jezdci. Z Nečtin vyjel Bohuslav Gryspek, kterého zastihla na starém hradě zpráva, že je pronásledován. Od souseda Roupovce z Manětína se dozvěděl ponuré zvěsti z Prahy.

„Prchej, Bohuslave, za hranice této nevděčné vlasti. Je nejvyšší čas! Kdo ví, zda se popravčí sekera již nasytila krve,“ říkal mu.

Ta potupa pro šlechtice! Jako zloděj utíkat ze svého, pomyslel si trpce Gryspek. Věděl, kam se vydá. Na Kaceřov, za bratry, sestrami, švagry, domů, do rodinného sídla. Okoval své koně obrácenými podkovami, aby zmátl pronásledovatele a odejel.

Jan, Jaroslav, Albrecht, Kryštof, Šebastián, Blažej, sestry Jana, Amalie, Anežka, Mandalena, švagrová Judita, Rosina, děti, synovci, neteře, celá velká rodina se uchýlila na Kaceřov. V soudržnosti viděli sílu, oporu i naději. S každým příchozím se však Kaceřov stával smutnějším, jedna nedobrá zpráva stíhala druhou.

„Bude zle, tuze zle,“ povzdechla si Judita, vdova po Václavu Gryspekovi.

„Nemohu se dívat na soumrak české vlasti, křivda a násilí zasedly na trůn,“ připomněl mladý Albrecht. „Znáte rodinné heslo: Milujte spravedlnost, vy, kteří soudíte zemi! A dnes se v Čechách spravedlnosti nedovoláme, ty tam jsou časy našeho děda Floriána,“ dodal.

„Nejlépe je všechno propít,“ zahlaholil Blažej, svobodný pán Gryspek. „Nad hrobem tančím a piju. Vše prolít hrdlem,“ potácel se zámkem a pod nohama se mu pletly nic netušící děti. Na dospělých ležel stín smrti.

„Budeme žebráci, uvidíte, že nás komise neušetří. Kaceřov je příliš krásný zámek, po něm zase sáhne vychrtlá opatská ruka.“

„Právo vítěze je krutost, právo poraženého smrt!“ zvolal nejstarší Šebastián. Dlouhý vous mu splýval přes bílé okruží límce, nachýlená hlava a slzavé oči pohlížely na staré sídlo.

„Chodím zámkem, loučím se s každou komnatou, hledím na ty drahé věci, kdo ví, komu se dostanou, jak s nimi naloží,“ tiše naříkal a hladil malého chlapce, který se mu opíral o kolena.

„Teď si přisadí plaští mniši. Že prý jsme katolickou církev utiskovali a plundrovali klášterní zboží. Že jim není hanba!“ dodal Šebastián.

„Nic nedostanou,“ vykřikl Blažej. „Raději náš zámek zapálíme!“

„ To nikdy nedopustím, kolébku slávy našeho rodu. Zchlaď svoji horkou hlavu, víno tě pomátlo,“ řekl starý vyčítavě.

„Uspořádejme velkou večeři,“ navrhla Judita. „Vždyť zámek zatím oplývá ještě vším, co je třeba. Zapomeňme na chvíli na nejistotu, potěšme se naposledy společně, zasedněme v hodovní síni k bohaté tabuli!“

„Tobě snad bude chutnat? Každé sousto mi zhořkne žalem, bratři, srdce se mi svírá, dech smrti vane kolem,“ odmítavě řekl Albrecht.

„Vzmužme se, překonejme tu tíseň, naposledy, milí bratři, sestry, dítky. Slavnostně se oblékněte jako k velikému svátku,“ vedla Judita svou.

Na zámku se začala chystat poslední hostina. Byla skromnější než obvykle, ale na válečné poměry stále ještě dost honosná. Chodbami šustily hedvábné šaty dam ozdobených drahými šperky, muži byli v černém s bílými límci, s krátkými mečíky po boku. Samet a zlatohlav se leskly ve světle svící a krbů. Nejen jméno, ale i vzájemná láska poutala rod Gryspeků. Klid se rozhostil zámkem.

Jeden z mnoha Gryspeků byl pověřen, aby prosil za všechny o milost. Ten jediný zatím u poslední hostiny chyběl. Vyhlíželi ho netrpělivě, upínaly k němu své tajné naděje.

Když spěchal mladý Gryspek s nadějí do Prahy, živil v duši pokoru. Teď se vracel okraden o sny, odbyli ho.

„Není pro vás odpuštění, trest si zasloužíte. Buď rád, že zachováte hrdlo,“ řekl mu místodržící s posměchem.

Rozsudek měl být proveden bez průtahů.

„Jak jsou ti vítězové krutí,“ zanaříkal. „Jsme uvrženi v bídu, poníženi, vyhnáni, vydáni ve psí. Tresty a pokuty nám, Gryspekům!“ opakoval si a hněvem se mu zatmělo před očima. „Libru masa si má každý dospělý Gryspek vyříznout ze svého těla a sníst ji syrovou nebo vařenou. Tělesný trest určený pro kacíře,“ řekl hněvivě. „Vánočku pro chudé ze strychu mouky upéct, to je ještě mírný úkol,“ opakoval si v duchu.

Nevracel se na Kaceřov sám. List od konfiskační komise tam vezl i císařský posel.

„Stůj co stůj musím být na zámku dřív než on,“ říkal si mladý šlechtic a hnal koně zběsile jako bouře. Zcuchané vlasy mu divoce vlály, v očích děs. Cestou od Plzně se dal jezdec přes Bolevec, kde na rozcestí stával sloup se sochou Krista. Tam Gryspek zastavil, sesedl z koně a vroucně se modlil s důvěrou, že jeho prosby mohou být vyslyšeny.

„Což není na zemi pro Gryspeky milost?“ otázal se a pohlédl do tváře Spasitelovy. Zdálo se mu, že se kamenný svatý posměšně šklebí a říká: „Není, není a nebude.“

V zoufalství a zuřivosti uchopil mladík pistoli a urazil soše s kamenným srdcem hlavu. Jako černý mrak a posel noci uháněl údolím od Plzně ke Kaceřovu.

Z koně nesesedl, ale hnal se se smutnou zvěstí po širokém schodišti vzhůru k večeřadlu. Uprostřed se kůň zvrátil nazad a jezdce shodil. Mladík zůstal ležet na zemi s roztříštěnou hlavou. Splašený kůň podupal ležící tělo, s děsivým ržáním prolétl nádvoří a ztratil se v polích.

Gryspekové vyrušeni nečekaným hlukem vyběhli na schodiště. Spatřili zkrvavené tělo svého posla, hlavu v kaluži krve, která se nesmazatelně vsákla v kámen. „To jistě předznamenává zlý osud celé rodiny,“ řekla Judita. Nikdo se neodvážil k zemřelému přistoupit blíže, bylo slyšet jen pláč žen.

„Zajisté nepochodil a pronásledován běsy zahynul,“ řekl nejstarší z rodu.

Pohnuti a rozechvěni strašlivou podívanou přeslechli dusot kopyt. Stál před nimi další jezdec. Byl to císařský posel s listinou. Pánovitě překročil mrtvolu a spěchal po schodech nahoru, kde stál hlouček Gryspeků zkamenělých bolestí a hrůzou.

„Rytíři Gryspekové,“ zvolal. „Vyslechněte rozsudek konfiskační komise.“ Jeho slova břitce rozřízla ticho.

„Komise nařizuje Gryspekům, aby její rozhodnutí s pokojnou myslí přijali a veškerou svojí vinu vyjevili. Z císařského nařízení sečetla všechny hříchy a provinění a volá vás k odpovědnosti za činy zlé a ohavné, jichž jste se v rebelii povstalé před čtyřmi roky dopustili. Protože jste vzbouřené evangelické stavy brannou rukou podporovali, byli jste uznáni komisí za zpronevěřilé a hodné trestu. Jste odsouzeni ke ztrátě všeho jmění, bere se vám zámek Kaceřov, město Kralovice, dvory Sechutice s ovčínem a pivovarem a to vše se postupuje za věrné služby klášteru plaskému. Do tří neděl musíte nastupujícím majitelům uvolnit veškerý majetek.“

Když to dořekl, hlouček Gryspeků se k sobě schoulil.

„Za vašeho panství zpustne zámek a bude v něm strašit,“ pravil výhrůžně Bohuslav.

Posel posměšně šlehl okem po přítomných, vyskočil na koně a odjel.

„Pojďte ke stolu, dokončíme přerušenou hostinu, tu poslední,“ zvolal Albrecht.

Vrátili se do puštěné hodovní síně, přinesli víno a veliký stříbrný pohár, ze kterého pívali společně o slavnostech a velikých hodech. Nejstarší z mužů rodu povstal a poručil nalít. Před zraky všech a s jejich tichým souhlasem do vína vsypal jed.

„S námi končí sláva rodu. Pro Gryspeky není místo v hanbě a ponížení, Smrt, bratři a sestry, je jistě strašná věc, ale život v hanbě je odporný. Dobrovolně se rozžehnáme se světem, raději budeme bratra následovat, nežli snášet nedůstojnou potupu.“

Pohlédl na sedící muže, ženy a děti. Znal dobře ty výhonky z rodového kmenu. Viděl mladíky, zralé ženy, matky s malými dětmi. Podíval se na mladičkou sličnou Mandalenu a pravil:

„Podej mi číši, abych se zhluboka spásného jedu napil, aby mi láska i nenávist vypadla z paměti.“

První se napil, podal ho bratru. Pohár putoval okolo stolu, pili z něho všichni, naposledy matka s malým děckem. Pak se všichni navzájem objali, políbili a rozloučili.

Neminula ani hodina a všichni tu leželi mrtví. Tak je služebnictvo nalezlo a pohřbilo v jejich rodinné hrobce v Kralovicích v kostele Petra a Pavla. A protože nebyli v Čechách již žádní Gryspekové, byla hrobka uzavřena a zazděna.

Hrozba, že na kaceřovském zámku bude strašit, se splnila. Mnozí lidé věděli, že za měsíčních nocí starý Florián v černém plášti prochází chodbami a svolává své syny. Někdo viděl bílou slečnu vyhlížet smutně z okna do kraje, jako kdyby na někoho čekala.

Jeden z kaceřovských sousedů spatřil prý dokonce všechny Gryspeky pohromadě, když se vracel za temné noci z hospody domů. Podíval se k zámku a k nemalému úžasu viděl, že rytířská síň je osvětlena. Za vysokými okny se míhaly temné stíny, jako kdyby se tam sešla četná společnost a bavila se.

Zvědavost jej dohnala až do zámku. U hlavních dveří rytířského sálu se skrčil a naslouchal. Uslyšel břinkot ostruh, cinkání stříbrných číší, šustění šatů. Nezaslechl však ani jediné slova. Když se osmělil a nahlédl skulinou do sálu, spatřil mnoho rytířů ve starodávných krojích. Byli smrtelně bledí, jejich tváře byli tesklivé a zarmoucené. Všichni byli v černém, jen jedna slečna byla v bílých šatech. Černá páska obepínala její štíhlé tělo. Nalévala rytířům víno do číší, všichni ve spěchu pili.

Když se chtěl nevítaný a nezvaný divák od podívané odtrhnout, obrátila se slečna směrem k němu a zhrozila mu třikrát vysoko zdviženým ukazovákem. Vtom udeřila na zámecké věži jedna hodina. Rázem světla zhasla, smutní hosté zmizeli, jako by se propadli, a v rytířské síni se rozhostilo ticho.

zdroj: Irena Bukačová – Panna vejpůl a jiné pověsti, 2003, Nadační fond Mariánská Týnice, ISBN: 80-239-1714-7

Po třiceti letech se konečně válka unavila a nasytila lidskou bolestí, čas zahojil mnohé rány, ze spálenišť vyrostly nové domy, na polích opět zlátlo obilí. Kralovický kostel, v jehož kryptě odpočívali kacíři Gryspekové, potřeboval nové varhany. Vybíralo se mezi poddanými, věřící i nevěřící museli na kostel přispět, ale stále to bylo málo.

„Řezbáři, mistru varhanáři, patronce chrámové hudby svaté Cecilii, pomocníkům, tovaryšům,“ naříkal kaplan. „Cínu na píšťaly se potřebuje mnoho, je drahý a špatně se shání,“ pokračoval a radil se s opatem Ondřejem. Bohaty plaský klášter i faru, k níž patřilo několik železných krav a bohaté záduší, tížila otázka, kde na to vzít.

„Já bych měl jednu radu,“ řekl starý kostelník nalévaje mešní víno do vysokých pohárů.

„Pánové jistě vědí,“ pokračoval šeptem stařec, „že v kryptě našeho kostela leží ti kacíři již hezkou řádku let. A říká se, že jsou pohřbeni v cínových rakvích. V cínových,“ opakoval s důrazem.

„Nikdo z živých tam nebyl, hrobka je zazděná,“ odpověděl mu farář. Rád si přihnul a na výbavu kostela se mu těžko střádalo. Napadlo ho, že by mohl za cín pro varhany ušetřit. Po několika pohárech vína bylo rozhodnuto. S opatovým souhlasem byl pozván zedník, který mu slíbil, že co uvidí, nikdy nepoví.

Z večera se sešli kostelník, farář, konvršové z Plas a zedník. Prošli kostelem kolem dlouhé řady lavic do kaple, jejíž strop byl zdoben kazetami prý podle tvaru horoskopů hvězdáře Keplera. Zaskřípaly motyky a zaduněly rány. Za chvíli byla zeď provalena. Po cihlových schodech opatrně sestupoval kostelník s loučí, konvršové a poslední se motal opilý plebán. Vešli do prostorné klenuté hrobky s malým okénkem u stropu. Suchý vzduch páchl, na prostých prknech ležely úzké rakve. Mezi nimi se válely zbytky stuh a věnců, ohořelé svíce a uschlé kytice. Bylo vidět, že hrobka byla ve válečném chvatu zazděna hned po pohřebních obřadech a že od té doby nebyla otevřena.

„Kde asi budou klíče od rakví,“ uvažoval nahlas kostelník, nedbaje klidu mrtvých. Plebánovi se radostně zajiskřilo v očích, když uviděl, že pověst nelhala.

„To bude ještě předválečný materiál,“ odhadoval v duchu. „Kdepak dnes, takový by nebyl k dostání.“

Konvršové, zprvu jati úzkostí z temného místa už čile prohlíželi hrobku a rakve.

Bylo jasné, že Gryspekové budou ze spánku vyrušeni. Kostelník, praktický, podnikavý člověk, se nyní začal bát, že ho kacíři budou pronásledovat a mstít se mu.

„Necháme jim udělat rakve nové, pěkné, dubové a hrobku zase zazdíme, nikdo se o tom nedoví,“ utěšoval se.

Když otevřeli první rakev, zděsili se.

„Je jako živý,“ vydechl plebán.

„Jak to, že nezetleli, jen aby nevstali z mrtvých,“ děsili se konvršové.

V otevřené rakvi ležel člověk, oči zavřené, tváře jen malounko scvrklé. Ve světle louče se zdálo, že dýchá. Když sňali víka i z druhých rakví, spatřili, jak ve starodávném oděvu, v sametu a zlatohlavu, s rukama křížem složenýma, ověšeni šperky, odpočívají kacíři s mírnou, smířenou tváří.

„Jsou, jako kdyby zemřeli včera,“ řekl kostelník. Když se rozhlédl po hrobce, viděl, že mrtvých je tu víc než živých, živí jsou bledší než mrtví, myslel si.

„Kryšpáci, jak se tu ve městě říká, nedojdou ani po smrti pokoje. Ani Florián, ani nikdo z jeho potomků nemůže shnít a v prach se rozpadnout, protože byli vdovami a sirotky prokleti,“ řekl farář.

„Jak se to stalo?“ optal se jeden z konvršů, kterému vrtalo hlavou nepřirozené zachování lidských těl.

„Kronika vypráví, že za Ferdinanda, toho jména prvního, se starý Florián obohatil majetkem čtyř popravených pánů, kteří jeho vinou zašli mečem katovým. Kletba, která jej za to stihla, pravila, že každý Gryspek musí být po smrti zachován ve své podobě, jeho tělo zůstane neporušeno, neboť nad ním nemá moc všepožírající čas a nedojde odpočinku. A vida, tato slova se vyplnila!“

Kralovický kostel se dočkal vbrzku nových varhan a Gryspekové nových rakví. Nebyly dobové, jak sliboval kostelník, ale obyčejné, hrubé, bylo na nich však skleněné víko. Pro výstrahu, aby bylo vidět, že kacíř po smrti nezetlí a jeho tělo nemá pokoje.

Po mnoha let hrobku nikdo nenavštívil. Nebyla sice již zazděna, ale chránila ji těžká dubová vrata. Pověst o kralovických mumiích se rozšířila po okolí, přestože všichni, kteří Kryšpáky na vlastní oči viděli, slíbili, že budou mlčet. Zvláště se pak mezi lidmi povídalo o tom, že kacíři jsou bohatě vystrojeni, ruce plné prstenů, náhrdelníky a náušnice se třpytí v podzemní kryptě. V drahocenných šatech, na poduškách plných ukrytých pokladů a listin, kde je napsáno, kam zakopali poklad na Kaceřově, dřímají dávní hříšníci.

Prokletí, že ani po smrti nebudou mít klid, se vyplnilo. Znovu byl jejich spánek přerušen. Za napoleonských válek se cizí vojáci vloupali do krypty a strhali kacířům zlaté šperky. O nové šaty se Gryspekům postarala kněžna Metternichová, hrobku nechal opravit Jan z Hvězdy, kralovický básník, jehož inspiroval osud Gryspeků pro romantické vyprávění. Na jednu noc se prý nechal zavřít v kryptě Jakub Arbes hledající fantaskní svět.

Zvědavých návštěvníků bylo již v hrobce mnoho. Někteří si z ní na památku nebo pro štěstí odnášeli kousky šatů prokletých kacířů. Dokonce střevíc starého pana Floriána skončil v muzeu obuvi. Kryšpáci dosud nezetleli, a proto se na ně chodí dívat zvědavci ze všech koutů Čech i světa.

zdroj: Irena Bukačová – Panna vejpůl a jiné pověsti, 2003, Nadační fond Mariánská Týnice, ISBN: 80-239-1714-7

U Mariánské Týnice, téměř na hrázi rybníka, odkud se rozbíhají tři cesty, roste stará lípa. Již více než tři sta let platí každý podzim svými zlatými lístky daň času. Patří do rodu plaských lip, které mají zvláštní listy ve tvaru mnišské kápě. Rostou prý na nich od dob, kdy Jan Žižka vyvrátil se svými bojovníky plaský klášter a na lípě uprostřed klášterní zahrady dal pověsit jeho mnichy. Na větvích prý vyrašily příštího roku ony podivné smutně visící listy. Stromy z tohoto rodu pak na památku nechali mniši sázet podél všech cest svého velkého panství.

Lípa u Mariánské Týnice, kdysi slavného proboštství cisterciáků, je poslední z dlouhé aleje, která vedla k poutnímu kostelu Zvěstování Panny Marie. Protože tato lípa dostala jméno po dřeveckém rychtáři Radimovi, sluší se vzpomenout jeho osudů.

Znamení neblahého času, hněvu a božího soudu již na přelomu roku dala sama nebesa. Večerním nebem plula zářivá hvězda s ohnivým chvostem, z něhož padaly jiskry do lidských duší. Jedno z mnoha proroctví pravilo, že nadešel čas, kdy bude skoncováno s bídou a kdy železná koruna kněžny Libuše opět spočine na hlavě muže z lidu. Toho roku v krátké době vzplály selské bouře v celém českém království.

Na plaském klášterním panství se scházeli robotníci u rychtáře Jiřího Radima ve Dřevci. Rychtáři a sedláci z okolních vesnic se vítali tichým pozdravením a usedali ke stolu, mladší postávali kolem. Radim spolu s hornohradištským Janem Širlem a Blažejem Valentou z Bohů, sedláci z Brodeslav, Kozojed a Bučku nahlíželi do knih ve světle loučí.

„Tu se podívejte,“ pravil hradišťský rychtář. „Podle zápisu před tou strašnou vojnou jsme měli po gruntu dva dny roboty ruční a jeden potažní u kralovického poplužního dvora, teď už máme pět dní a ještě je to málo!“

„Teď tomu bude konec!“ řekl Radim.

„Všude se vypráví,“ ozval se Valenta, „že císař pán vydal o robotě patent se sedmi pečetěmi, psaný zlatým perem. Ptali jsme se u vrchnosti, ale nic prý z Vídně nepřišlo. Páni nám ho dozajista zatajili, stále se jen vymlouvají,“ křičeli sedláci jeden přes druhého.

„Mám zprávy, z Manětína, Nečtin, Krasíkova, Kožlan a Kralovic prý vypravili deputace se stížnými listy,“ sděloval shromážděným Radim.

„Císař pán asi vůbec neví, jak nás vrchnost trápí, jaká břemena na nás nakládá. Panský dobytek zadarmo krmit, kupovat draze kyselé panské pivo, kořalku a plesnivý sýr. Pořádat hlučné svatby a křtiny, aby se co nejvíce té panské břečky vypilo. Že i vlasy děvčatům chtěli stříhat, všechno si vystěžujeme,“ navrhovali sedláci.

„Bude rebelie, nebudeme robotovat, chceme ten patent zlatým perem psaný, ten pravý!“ ozývalo se po celém kraji. Marně šafáři bušili na vrata, bubnovali po vsích, vyhrožovali vojáky. Sedláci zarytě mlčeli, nerobotovali a čekali. Bylo třeba sít, panský dobytek bučel hlady…

„Také my přichystáme zbraně,“ rozhodli se ve Dřevci. Rychtáři z plaského panství se sešli a za svoje vesnice složili slib věrnosti.

„Přísaháme, že budeme bojovat za selská práva do poslední kapky krve!“

Odvážný houf sedláků z vesnic plaského, rabštejnského, nečtinského a petrohradského panství táhl krajem. Páni ze zámků a klášterů se začali bát a povolali pomoc. Velitelem kyrysnického pluku v západních Čechách nebyl nikdo jiný než Kryštof Vilém Harant a jeho krutí vojáci, přezdívaní haranti, byli ke vzbouřencům nemilosrdní. Mezi koňmi, meči a mušketami padla selská pýcha a vzdor.

Brzy bylo po boji, vzpoura hořela dál jen v srdcích sedláků. Jejich ruce však svírali okovy a rozpálené hlavy chladila žatecká temnice. Po vsích proběhla hrozná novina:

„Zlou komisi na ně zavolali, rychtáře vybrali, Matese pověsili rozčtvrceného na žatecké rozcestí. V kostky museli hrát s osudem o svůj život. Kdo prohrál, zaplatil smrtí. Každého desátého vzbouřence přivázali na lavici a bili do krve lískovkami.“

Plaský opat, vrchnost Radima a jeho selských stoupenců, své poddané od soudu v Žatci vysvobodil.

„Potrestám si je sám,“ řekl a poddaní z jiných panství uvěřili tomu, že pod  opatskou berlou se přece jen snáze žije.

„Prašivé ovce,“ hřímal opat v refektáři. „To je slavná selská deputace,“ řekl s posměchem, když přivedli sedláky zmořené hladem, bitím a ponížením, s dvacetiliberní koulí u nohou, s rukama svázanýma, v obličeji šrámy od mečů Harantových vojáků a bičů drábů.

„Je třeba je potupit, zdeptat, ale ne zničit. Pak se budou plazit, o život prosit,“ těšil se. „I nehodní poddaní jsou dítka boží, a proto k vám budu mírný,“ hovořil sladce opat Ondřej, „i když jste se těžce provinili proti své vrchnosti. Tady na této listině, kterou vám písař města Kralovic přečte, je napsáno, že se zavazujete všechnu práci dohonit, škodu nahradit a že se to víckrát nestane, pod ztrátou hrdla i všeho vašeho jmění. Vůdce potrestám zvlášť!“

To už si někteří poddaní oddychli, oprátka je nečeká. Všichni pak přistupovali k opatovi, prosili za odpuštění a slibovali poslušnost. Písař zapisoval jejich jména pod revers. Poklekali s hlavou sklopenou nejen pokorou, ale i studem před těmi, s nimiž chtěli konec roboty.

„V nejhlubší poníženosti prosím Vaši milost za odpuštění,“ vyslovovala tiše ústa jednoho za druhým.

„Jdi, jsi svoboden,“ říkal milostivě opat. Poslední zbyli Radim ze Dřevce a Valenta z Bohů. Nechtělo se jim. Opat se kochal rozpaky sedláků, kteří sváděli těžký vnitřní boj o čest či život.

Tak už se podepište, mysleli si jejich druhové, ať ta ceremonie skončí!

„Když nepodepíšu,“ říká si Radim, „bude z ženy vdova a z dětí sirotci. Kdo se jich zastane a kdo jim pomůže v bídě?“ trápilo ho.

Opat se obával, že se Radim nepoddá. Byl by z něho mučedník, mrtvý by byl horší než živý. Musí podepsat! Pouto milosti se bude zařezávat ostřeji než oprátka, to opat dobře věděl. Chci je vidět pokořené, ne zničené, tělo musí zůstat zdravé pro práci, hlava se musí sklonit. Na Radimovi záleží nejvíc. O podpisu nemusí vědět všichni, ale dám mu trest, který bude vidět na věky. Opat měl dobře rozváženo, že výprask i pokuta brzy pomine.

Byl ponurý podzimní den před posvícením. V proboštství v Mariánské Týnici se už chystali. Na cestě z Kralovic až po Týnici byli po obou stranách rozestavěni sedláci a stráže. Ještě jim zní v uších opatova slova:

„Tu lipovou alej vysázet je bohulibá práce. Poutníci, kteří tudy půjdou, budou velebit toto moje dílo, protože zde najdou osvěžení. Pro vás, ovce prašivé, to bude však jen trpká vzpomínka na vaši prohranou rebelii a slib, že vy ani vaši potomci se již nikdy tak ohavného činu nedopustíte. Lípy budou připomínat naše vítězství!“

Lidí se sešlo jako o veliké pouti, přišli z okolí i z daleka, zvědavci i přihnaní diváci. Hleděli, jak budou odbojní sedláci sázet lípy na paměť své prohry.

„Tam je Radim,“ ozval se šepot davu. Všichni se v tu stranu otočili. Kopal tam bývalý dřevecký rychtář jámy pro mladé stromky z opatské zahrady. Řeholníci z kláštera pobaveně přihlíželi. Všichni sedláci až na Radima a Valentu z Bohů si myslí, že je lépe sázet stromy v posměchu a k ostudě potomků než přijít o hlavu. Radim se však stydí, vyčítá si, že podlehl, revers nakonec podepsal a nadutého opata o odpuštění žádal. Jak by však mohl nepřijít, když se ostatní vraceli domů. Snad mu to jednou děti odpustí, že nebyl hrdina.

O prvním jaru vyrašilo na lipkách několik lístků. Mají tvar mnišské kápě, neboť jsou odnožemi plaské lípy. Nad stromky přeletělo mnoho let. Přečkaly zlé časy, zmohutněly, přežily i klášter a dočkaly se osvobození sedláků. Mnozí z nich po generace pohlíželi na tyto stromy se záští, protože byly zlou připomínkou. Hned po zrušení roboty alej pokáceli. Dnes se lidé dívají na poslední strom. Radimovou lípu s úctou jako na svědka těžkých časů. Hluboko pod její kůrou jako v lidské paměti je osud Radimův, psaný letokruhy času.

zdroj: Irena Bukačová – Panna vejpůl a jiné pověsti, 2003, Nadační fond Mariánská Týnice, ISBN: 80-239-1714-7