Struktura řádu

Cisterciácký řád má na rozdíl od benediktinů velmi pevnou strukturu. Kláštery jsou sice samostatné, ale tvoří navzájem provázanou síť řeholních domů. Z prvního kláštera Cîteaux byly krátce po jeho vzniku založeny další čtyři opatství: La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond. Z nich se šířili cisterciáci do všech koutů světa. Větev, která zasahuje do českých zemí, vyrostla z kláštera Morimond, stejně jako většina středoevropských klášterů. Postavení v řádové hierarchii je důležité. Čím blíže se daný klášter nacházel k Cîteaux, tím byla jeho pozice silnější a postavení opata významnější. Nově zakládané kláštery se nazývají dceřiné. Domy, z nichž vznikly, jsou pro ně mateřským klášterem. Každý klášter má tedy nějaký svůj mateřský a pokud je dost silný, může sám zakládat své dcery.

Takto propracovaná filiační síť zajišťovala cisterciáckým klášterům jednotu a vzájemnou kontrolu. Nemohlo se stát, že by si nějaký klášter sám určoval nebo měnil pravidla, podle kterých mniši v klášteře žijí. Všechny cisterciácké kláštery měly stejnou řeholi i další řádová nařízení. Ve stručnosti nastíněná struktura řádu byla pro cisterciáky typická stejně jako příklon k naprosté chudobě a askezi podle Benediktovy řehole. Filiační princip, na kterém nové kláštery vznikaly, měl umožňovat životaschopnost řádu.

Zakládání nových klášterů

Nové kláštery mohly být zakládány buď z popudu fundátora (panovník, šlechtic, církevní osoba) nebo samotného kláštera, jehož počet členů byl již tak velký, že bylo vhodné vytvořit novou fundaci. I z ekonomického hlediska to bylo praktické, klášterní hospodářství těžko mohlo uživit narůstající počet členů konventu. Další z možností vzniku nového cisterciáckého kláštera bylo přivtělení již existujícího domu do cisterciácké filiace.

Pro vznik nového kláštera bylo vybíráno tradičně místo v údolí a v odlehlé krajině. Velmi důležitým byl dostatečný zdroj vody, proto se snad všechny cisterciácké kláštery nacházejí u řek a potoků. Ty zajišťovaly dostatečný zdroj vody pro vodní kanály (povrchové i podzemní), které cisterciáci budovali, aby získali hnací sílu (pila, mlýn, hamr aj.) i vodu do kašen a klášterní jídelny. Pitná voda byla přiváděna často zvlášť a zásobovala kuchyni. Způsobem zakládání klášterů se cisterciáci výrazně lišili od benediktinů, kteří své domy stavěli na kopcích.

Samotnému založení kláštera předcházelo jeho schválení generální kapitulou řádu, tj každoročním shromážděním všech opatů v Cîteaux. Ta dohlížela zvláště na výběr místa, zda odpovídá řádovým požadavkům. Po vyjednání příchodu skupiny mnichů z mateřského kláštera již založení nic nebránilo. Tedy pokud byl dobře ekonomicky zajištěn. Cisterciáci chtěli vtiskovat pečeť Boží do krajiny nejen modlitbou, ale i vlastní prací, proto se věnovali kultivaci půdy a zemědělství. Pro zajištění fungování kláštera potřebovali půdu a vodní toky, které by obhospodařili. A pokud vše vyhovovalo, odebrala se skupinka dvanácti mnichů v čele s opatem do provizorních obydlí,z nichž se začal nový klášter budovat, krajina obhospodařovat a oratoř zaplňovat mnišskými zpěvy.

Generální kapitula a vizitace

Kromě filiačního systému bylo pro existenci řádu rozhodující zavedení dvou institucí - generální kapituly a vizitace. Generální kapitula bylo každoroční setkání všech opatů i z toho nejvzdálenějšího kláštera v nejstarším cisterciáckém klášteře Cîteaux, který je považován za matku všech řeholních domů. Jak se řád postupně rozrůstal, bylo umožněno příliš vzdáleným klášterům nechat se zastupovat, jak tomu mohlo být např. i z důvodu nemoci opata. Cesta do Cîteaux nebyla navíc nijak levnou záležitostí. Na tomto shromáždění se projednávaly veškeré záležitosti i problémy, novinky i úkoly, které vývoj řádu přinášel. Výsledkem byla závazná ustanovení sepisovaná do několika bodů. Ty každý opat přinášel do svého kláštera. mezi nařízeními byla nejen hospodářská ustanovení, ale také otázky disciplíny, liturgie aj. Tak bylo zajištěno, že se všechny kláštery budou řídit stejnými předpisy. Generální kapitula se konala pravidelně na svátek Povýšení svatého Kříže (14.září).

Aby byly všechny normy přijaté na zasedání generální kapituly dodržovány, to byl úkol druhé důležité instituce - vizitace, tj. každoroční návštěvy opata v jeho dceřiném klášteře. Jeho úkolem bylo na místě s radou domácího opata zjistit přestupky proti řádové kázni či nedodržování základních spirituálních hodnot, prověřit zachovávání Řehole sv. Benedikta, všech dalších pravidel a zvyklostí řádu včetně nařízení generální kapituly a potrestat a tím napravit případné nedostatky. Následující rok se opat při další vizitaci mohl přesvědčit, zda k nápravě opravdu došlo. Zavedením celoplošné vizitace i konáním generální kapituly obdržel cisterciácký řád svoji institucionální základní kostru, na které stojí dodnes.

Vizitace byla záležitost otce-opata (opata z mateřského kláštera) a jeho filiace, každé opatství mělo povinnost dohlížet na chování svých dcer. Cîteaux nebylo z této struktury vymaněno, ale podléhalo kontrolním vizitacím čtyř protoopatů. Existující filiační síť, do které patřily všechny kláštery, umožňovala vizitování kadého řádového domu. Obě řádové instituce byly na sobě závislé: generální kapitula jakožto diskusní fórum a rozhodující grémium, vizitace jako nástroj kontroly, komunikace (mohla informovat generální kapitulu či opačně vizitovaná opatství) i nápravy, nemohly existovat jedna bez druhé. Vzájemná souhra mezi nimi měla umožnit přizpůsobení norem konkrétním časovým i místním podmínkám, diskusi, úpravy řádových pravidel, jejich oznámení i prosazení. Právě vizitace zajišťovala stálou výměnu informací, zkušeností a nařízení mezi hlavou řádu a jejími částmi. Obě tyto instituce byly jako vzor dávány ostatním řádům.

Jak generální kapitula tak vizitace jsou součástí cisterciáckého řádu dodnes. Opati se scházejí jednou za pět let v Římě (neboť klášter Cîteaux patří cisterciákům přísné observance - trapistům) a jednou ročně se vydávají vykonat službu vizitace ve všech existujících klášterech.

Modlitba

Cisterciácký řád byl a je řád kontemplativní, modlitba vedoucí mnicha k Bohu je nejdůležitějším prvkem života v klášteře. Jedná se především o liturgii hodin, nebo-li hodinky, což jsou společné modlitby složené především ze zpěvu žalmů a hymnů a ze čtení biblických textů. Nejdelší byla noční modlitba – vigilie. Během dne se mniši scházeli k modlitbě hodinek sedmkrát, podle slov žalmu: „Chválím tě sedmkrát za den, Pane, za tvé spravedlivé soudy.“ (Žalm 119,164) Dvakrát to byly tzv. velké hodinky, což byly laudy (chvály) konané krátce před východem slunce a nešpory naproti tomu na konci dne. Malé hodinky – primy, tercie, sexty a nony – byly mezitím zhruba s tříhodinovým odstupem.

Názvy modliteb vycházejí z toho, na kolikátou hodinu od rozednění připadají. Je nutno brát ale středověké dělení dne, které vycházelo z toho, že den má stejně jako noc dvanáct hodin, počítají se od rozbřesku do setmění. Tento časový úsek se rozdělí na dvanáct stejných dílů. Takže délka „hodiny“ v zimě a v létě byla jiná, podle toho jak dlouho bylo světlo. Primy se konaly první hodinu po východu slunce (cca v našich šest), tercie třetí po slunce východu (zhruba v devět) atd.

Po večerních nešporách následovala před spaním ještě jedna hodinka – kompletář, která zakončovala celý den. Po ní nastávalo veliké ticho, mniši se odebrali do dormitáře ke spánku. Kromě hodinek se v klášterech konaly i pravidelné bohoslužby, které se v pozdějších staletích staly každodenní záležitostí. Důležitou součástí cisterciácké liturgie je kult Panny Marie. Cisterciáci o ní hovoří jako o Naší Paní, které zasvětili i každý řádový kostel. Ať je to v Čechách, ve Francii nebo v Číně či Brazílii, všude najdeme u cisterciáků kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Hodinky a bohoslužba ovlivňovaly nejen život mnichů, ale i architekturu těchto kostelů a celých klášterů, hábit i chování komunity. Liturgie však nebyla ohraničena jen na prostor kostela popřípadě kapli infirmária, kde byla nejčastějším hostem. Odrážela se v modlitbě u stolu, v rituálu přijímání hostů, při žehnání před cestou, v rituálu smíření pro exkomunikované, v rituálu, jímž bratři konající týdenní službu v kuchyni i jinde začínali či končili uložené povinnost a v neposlední řadě nalezla své místo při přijímání nového člena do řádu.

Cisterciáci si zakládali na jednoduché liturgii, na kostelech bez jakýchkoliv ozdob a liturgických nádobách bez nánosu drahého kovu. Již prvotní dokumenty zakazovaly vyzdobené liturgické nádoby. Maximálně kalich mohl být pozlacený (ale ne masivně) či stříbrný. Všechno ostatní bylo z železa nebo mědi. Ornáty, kněžské oděvy, byly rovněž bez zlata i stříbra, jednoduchého střihu i jednotných barev. U oltářů směly stály jen svíce. A jedinou sochou, která se v kostele směla nacházet, byla socha jejich patronky P. Marie. O to více se v prostorách rozvíjela hra jednoduché krásy a především světla. Světlo symbolizující Krista a jeho vítězství nad smrtí. Původní strohost nevydržela dlouho a cisterciáci začali již ve 13. století používat bohatě zdobená roucha i liturgické nádoby, kostely i jejich vnitřní vybavení ztrácely svoji původní strohou.

Dalším prvkem patřícím do liturgie je duchovní četba (lectio divina). Při četbě jsou důležité tři kroky: čtení, rozjímání a modlitba. Modlitba je vlastní cíl zbožného čtení, ona se vší silou pozvedá k Bohu, lidské srdce jí odpovídá na přečtené Boží slovo. Jedná se o pozvolné čtení, které pomáhá najít osobní kontakt k Bohu, zapomeňme na získávání znalostí, které si dnešní člověk většinou za čtením představí. Mnich se nestará o to, co může udělat s přečteným textem, ale co tento text činí s ním. Četba probíhala nejčastěji v severním křídle křížové chodby, kde byl dostatek světla a která je k tomu uzpůsobena sedátky.

Cisterciácké hospodářství

Benediktova řehole se odrazila rovněž v cisterciáckém hospodaření. Znovuobnovení manuální práce, na jejíž důležitost sv. Benedikt kladl velký důraz, umožnilo požadovanou samostatnost klášterů. Mniši měli žít z práce vlastních rukou, polního hospodářství, chovu dobytka. K tomu směli vlastnit vodstvo, lesy, vinice, louky, půdu a zvířata. Aby toto vše mohlo fungovat, zřizovali hospodářské dvory, tzv. grangie, obývané především konvrši (laičtí bratři). Dvory byly hospodářskými centry v rámci klášterního panství. Zde se nacházely zděné stavby a mezi nimi i kaple, protože konvrši pracující na grangiích docházeli do kláštera jen jednou týdně. Z počátku zde mniši resp. konvrši pracovali sami, s přibývajícími majetky a postupem domy přijímali čeleď a stávali se ekonomickými správci.

Cisterciáci nebyli pány nad poddanými, obhospodařovali vlastní půdu, neúčastnili se obchodů, protože jim nešlo o zisky, ale o zajištění chodu kláštera. Konvrši nabývali na síle, bez nich by se hospodaření ve vlastní režii neuskutečnilo asi vůbec. Byli to muži, většinou nevzdělaní, kteří bylo oproštěni od většiny hodinek a tudíž mohli všechen čas věnovat práci. Práci, prostřednictvím které „vtiskovali boží pečeť do krajiny“, to byla jejich forma bohoslužby (boží služby). Jednou za týden se i oni odebírali do kláštera na nedělní mši, většina jich totiž nežila přímo v klášteře, ale na grangiích v okolí. V klášteře samotném měli mniši vydělené většinou celé západní křídlo konventu, měli vlastní refektář i dormitář.

Výhodou provázanosti klášterů a každoročního setkávání při generální kapitule byla veliká informovanost o všech novinkách a snadný přenos nových technologií do ostatních klášterů. Tak takový byl počáteční ideál. Prvních několik desítek let to také fungovalo.