“Především a zvláště se musí věnovat péče nemocným. Slouží se jim tak, jako by se skutečně sloužilo Kristu.” Slova z Benediktovy řehole vystihují podstatu mnišství, které od svých počátků zahrnovalo péči o nemocné, staré bratry i poutníky. Součástí této starosti byla výroba léčiv v klášterních lékárnách, jež vznikaly při nemocnicích a jsou doloženy už od raného středověku. Největší rozmach řádového lékárenství však přišel v 17. a 18. století. 

Barokní lékárny, stejně jako celé kláštery cisterciáků, se okolnímu světu otevíraly mnohem více než jejich středověcí předchůdci. Lékárny se postupně stávaly veřejnými, aby kromě léčby bratří a poutníků nabízely léky široké veřejnosti. Některé z nich dokonce vyráběly vlastní speciality. Ve Vyšším Brodě si proslulost získal Šumavský balzám, u premonstrátů v Teplé to byly Tepelské soli. Plaský klášter přispěl do tohoto výčtu svou unikátní specialitou – Plaským práškem, jehož složení zůstávalo po dlouhou dobu střeženým tajemstvím.

Zachovalo se málo popisů tohoto léku - topograf Jaroslav Schaller jej charakterizuje jako tak slavný, že nepotřebuje rozsáhlé představení. Přesto: Vynálezcem prášku byl páter Lucas Martin Gottlieb, podle klášterních záznamů narozený roku 1716 v Einsiedlu nedaleko Chebu. Ve 24 letech se stal laickým bratrem, teprve mnohem později přijal řeholní sliby. Celý život zasvětil lékárenství, chemii a lékařství.

V moderně vybavené lékárenské laboratoři v plaském klášteře Gottlieb nejspíš dlouhé roky experimentoval. Výsledkem jeho práce byl bílý minerální prášek prodávaný pod názvem Plaský prášek. Prodával se nejen přímo v klášteře, ale i v klášterním domě v Praze.

Co tento lék léčil, přibližuje osmistránkový leták nalezený v budově konventu roku 1945. Zřejmě ho sepsal sám Gottlieb. V textu pečlivě vyjmenovává množství tělesných i duševních obtíží, proti kterým byl prášek určen – od nevolnosti, bolesti hlavy po hysterii a hypochondrii. Především však sloužil při žaludečních a střevních potížích. Jeho hlavní účinek spočíval v působení jako laxativum – podporoval trávení a usnadňoval plynulý odchod obsahu žaludku a střev. Přesné složení si však Gottlieb pečlivě střežil.

Otázkou složení se zabývali už jeho současníci. Prášek nebyl jako většina žaludečních léků hořký. Výběrčí daní Johann Kühlig zkoumal Plaský prášek v 60. letech 18. století. Na základě analýz dospěl k závěru, že hlavní složkou prášku jsou hořečnaté minerální soli.

Plaský prášek si získal popularitu nejen v Čechách, ale i v Rakousku, Uhrách a ve Svaté říši římské. Ani zrušení kláštera jeho výrobu nezastavilo. Státní úředníci spravující plaské panství po odchodu mnichů jej zřejmě považovali za natolik výnosný a užitečný, že v jeho produkci pokračovali. Do deníku si to zapsal Jan Quirin Jahn, který opatství navštívil roku 1797. Zastihl zde stále funkční lékárnu.